Normalizace

Normalizace

Období normalizace

Normalizací rozumíme období v našich dějinách, kdy po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na
naše území a postupném oslabování reformních snah ve společnosti docházelo k opětovnému
upevnění moci komunistické strany a naší zahraničně-politické vazby na Sovětský svaz.
Normalizace tedy začíná rokem 1969, pokračuje v sedmdesátých letech a končí v polovině let
osmdesátých.

Reformní křídlo v čele s Alexandrem Dubčekem (→ na obr. v rozhovoru s prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou) bylo už na konci roku 1968 oslabováno a převahu získávali přívrženci neostalinismu. Tento směr byl v sovětské politice zosobněn postavou L. I. Brežněva, který v československém prostředí své naděje vkládal zejména do osoby G. Husáka. Oblíbený politik Alexandr Dubček byl v dubnu 1969 odvolán z funkce a na jeho místo v čele komunistické strany přišel právě Gustáv Husák. Během Husákova vedení docházelo zejména na počátku sedmdesátých let ke zvýšené kontrole politického a společenského života. Svůj postup komunisté formulovali v dokumentu Poučení z krizového vývoje, kde ze stalinského pohledu popisovali průběh a výsledky reformního roku 1968. Poučení znamenalo definitivní tečku za reformními snahami.

Metody, kterými zastánci stalinismu po roce 1969 kontrolovali a ovládali společnost, nebyly
tak drastické jako politické procesy v 50. letech. Represe byly skryté a namířené především na
politicky a občansky aktivní nepohodlné jedince a jejich rodiny. Lidé s odlišnými názory byli
odstraňováni z veřejných funkcí a důležitých postů, tisíce lidí se po roce 1969 raději rozhodly
pro opuštění republiky a život v cizině. Odhaduje se, že do svobodného světa odešlo 700-800
tisíc lidí, dvě třetiny z nich byli lidé do 40 let.

Ve veřejném životě byla důsledně uplatňována cenzura, docházelo k rušení zájmových
a politických organizací. Svoji činnost ukončily např. organizace KAN, K 231, sociální
demokracie nebo Junák. Všechny síly vládnoucí skupiny byly namířeny k tomu, aby byla
v Československu znovu obnovena vedoucí úloha komunistické strany.

V celé společnosti probíhaly čistky, prověřením prošli také členové samotné komunistické
strany. Ze strany byli její členové vylučováni za své postoje v období Pražského jara,
nepohodlní lidé byli propouštěni ze zaměstnání nebo přeřazováni na podřadnější práce.
Alexandr Dubček byl až do roku 1985 zaměstnancem Západoslovenských státních lesů.
Během celého procesu normalizace společnosti měla být na našem území přítomna sovětská
armáda, která měla v případě potřeby zakročit proti kontrarevoluci. Činnost sovětských vojsk
na našem území byla oficiálně legalizována v říjnu 1968 smlouvou o jejich „dočasném“
pobytu v Československu. Smlouva byla nejprve podepsána v Moskvě, poté musela být
ratifikována v našem parlamentu. Pro přijetí hlasovalo 228 poslanců, 10 se zdrželo hlasování,
4 byli proti.
Úpravou prošlo vzájemné postavení Čechů a Slováků. Podle Zákona z 27. října 1968 se
od 1. ledna 1969 Československo stalo federací.

I když přetrvával nesouhlas s okupací a rozhořčení z politického nátlaku Sovětského svazu,
hlasité projevy nesouhlasu ustávaly.

Pokusem zburcovat veřejnost k aktivnějšímu odporu proti okupantům byly
tzv. lidské pochodně. Studenti Jan Palach, Jan Zajíc a jihlavský dělník
Evžen Plocek se na protest proti sovětské okupaci upálili a stali se tak
symbolem boje za pokračování demokratických změn u nás. Pohřeb Jana
Palacha v lednu 1969 byl masovou záležitostí, do pražského Karolina se
Palachovým ostatkům přišly poklonit desetitisíce lidí. (Na snímku řada lidí,
kteří se přišli do Karolina poklonit památce Jana Palacha při jeho pohřbu
25. 1. 1969)

Lidské oběti veřejnost šokovaly, ale pokračování procesu upevnění moci komunistické strany
a zahraniční závislosti na sovětské politice nezabránily.

Spontánním protestem proti nastupující normalizaci se sovětskou podporou byly oslavy
vítězství československých hokejistů nad sovětským týmem při mistrovství světa ve Švédsku
v roce 1969. Rivalita Čechoslováků a Sovětů v ledním hokeji byla patrná už od začátku 60.
let, ale v žádném z významných turnajů se našim nedařilo nad Sovětským svazem zvítězit. Po
srpnu 1968 byla motivace československých hokejistů porazit sovětskou sbornou mnohem
vyšší než dříve. Na mistrovství světa ve Stockholmu v březnu 1969 se jim Sověty podařilo
porazit hned dvakrát. I když celkově Československo skončilo třetí a SSSR první, oslavy
našeho vítězství měly téměř celonárodní charakter a byly vnímány jako odveta za okupaci.
Náladu vystihuje jedno z hesel – Vy nám tanky, my vám branky!

V době prvního výročí okupace proběhly demonstrace, které ale československé bezpečnostní
složky násilně potlačily střelbou a vodními děly. Vedení KSČ důsledně dodržovalo pokyny
Moskvy, kontrolovalo média a vyžadovalo tvrdý postup vůči jakémukoliv projevu odlišného
názoru. Normalizační politiku ve vedoucích funkcích aktivně prosazovali Gustáv Husák,
Lubomír Štrougal, Miloš Jakeš a Vasil Biľak.
Generální tajemník Ústředního výboru KSČ Gustáv Husák byl v roce 1975 zvolen
prezidentem republiky a po této volbě došlo ke sloučení nejvyšší státní funkce s funkcí
stranickou. Tento stav přetrval až do roku 1989.

Po téměř deseti letech po Pražském jaru proti režimu vystoupili se svojí iniciativou významné
osobnosti, kteří podepsali Prohlášení Charty 77 (Jan Patočka, Václav Havel, Zdeněk Mlynář,
Václav Benda, Ludvík Vaculík, Jiří Hájek nebo Pavel Kohout) K nim se spontánně přidávali
další lidé, ačkoliv text Charty nebyl veřejně publikován. Jako reakce na opoziční dokument se
rozběhla mohutná propagandistická kampaň, jejíž součástí byl i vznik tzv. Anticharty –
dokumentu, ve kterém populární osobnosti kultury vyjádřily podporu režimu.

Na podporu demokratických názorů uvnitř Československa vysílaly zahraniční stanice Hlas
Ameriky a Svobodná Evropa, které šířily informace rozdílné od oficiálně publikovaných
názorů. V samizdatu se šířily knihy, které kvůli cenzuře nemohly v Československu vycházet,
mimo oficiální produkci se šířily i nahrávky písničkářů, kteří ve svých textech vystupovali
proti režimu. Symbolem protikomunistických postojů se stala pražská skupina The Plastic
People of the Universe. Její členové se odmítli podřídit nátlaku na počeštění názvu, ustoupení
od tvorby v angličtině, úpravy repertoáru a změnu svého zevnějšku (zkrácení vlasů).
Dostávali se proto často do konfliktu s úřady.
Naději na novou změnu přinesla polovina 80. let, kdy v SSSR sílily tendence k demokratizaci
společnosti označované jako perestrojka a glasnosť.

reklama