Smyslové orgány člověka

SMYSLOVÉ ÚSTROJÍ

– funkce smyslových ústrojí:

• Činnost nervové soustavy je úzce spjata s činností smyslových orgánů (čidel)
• Smyslové orgány zprostředkují centrální nervové soustavě informace o vnitřníma vnějším prostředí
• Podle terminologie reflexní teorie označujeme čidlo též jako analyzátor, neboť vybírá (analyzuje) z rozmanitých podnětů prostředí podněty adekvátní (zrakový analyzátor reaguje na světlo, sluchový na zvuk atd.)

– každé smyslové ústrojí se skládá ze tří částí:

1. receptor (zvaný též periferní analyzátor)
2. dostředivá nervová dráha
3. korové projekční centrum (korový analyzátor)

• – receptory jsou buď jednoduchá volná nervová zakončení, nebo složitá zařízení
• – funkce receptorů je příjímání podnětů
• – vzruchová aktivita, kterou podnět vyvolá, je vedena dostředivou drahou do korového analyzátoru, kde probíhá zpracování vzruchů
• – teprve v mozkové kůře vzniká počitek, vjem a poznání

– rozdělení receptorů:

• podle toho, odkud přichází podnět, se receptory dělí na exteroreceptory, interoreceptory a prioreceptory
• – exteroreceptory    
• – přijímají podněty ze zevního prostředí
• – patří sem receptory pro dotyk, tlak, teplo, chlad, bolest a chuť
• – zvláštní skupinu tvoří telereceptory, které přijímají podněty ze vzdáleného zdroje (zrakový, čichový a sluchový receptor)

– interoreceptory

• – uloženy na začátku aorty , v rozvětvení krkavic a v útrobách
• – zachycují podněty z vnitřního prostředí
• – zaznamenávají změny pH, změny napětí O₂ a CO₂, změny osmotického tlaku krevní plazmy, chemické složení krve aj.

– proprioreceptory    – ve svalech, šlachách a kloubních pouzdrech a opatřují informace o poloze a pohybu těla v prostoru

ÚSTROJÍ ZRAKOVÉ

• ústrojí zrakové je citlivé na světelné vlny
• umožňuje vnímání světla, barev, velikosti, tvaru a vzdálenosti předmětů
• u člověka je nejdůležitějším čidlem pro orientaci v prostoru
• orgánem zraku je oko
• OKO (oculus) je složeno z oční koule a přídatných orgánů

OČNÍ KOULE

• oční koule (bulbus oculi) je uložena v obličejové části lebky v očnici
• v hrotu očnice jsou otvory, které ji spojují s mozkovnou
• tudy vystupuje z oko zrakový nerv a žíly a vstupuje tepna, která přivádí krev pro celé oko, a nervy pro okohybné svaly a další drobné svaly v oku
• tyto útvary spolu s okohybnými svaly a tukovou tkání vyplňují prostor mezi očnicí a oční koulí

STĚNA OČNÍ KOULE

• stěna oční koule je třívrstevná
• vnější vrstvu tvoří bělima a rohovka
• střední vrstva je živnatka
• oční kouli vystýlá vnitřní vrstva – sítnice
• bělima
  • sclera
  • zaujímá asi 4/5 povrchu oční koule
  • tuhá bílá vazivová blána, u malých dětí namodralá, ve stáří nažloutlá od usazených kapének tuku
  • do bělimy se upínají okohybné svaly, vzadu jí prostupuje zrakový nerv
  • vpředu přechází bělima v průhlednou rohovku, která tvoří zbývající 1/5 povrchu oční koule
• rohovka
  • cornea
  • není prostoupena cévami, je však inervována
  • při pohledu z profilu je patrno, že je více vyklenutá než bělima
  • nepravidelné zakřivení rohovky způsobuje, že pozorovaný předmět je rozmazaný ( nemoc = astigmatismus)
  • při dotyku rohovky se vybavuje nepodmíněný rohovkový reflex sevření víček
• živnatka
  • uvea
  • středná vrstva oka
  • v zadní části je tvořena cévnatkou, vpředu přechází v řasnaté tělísko a duhovku
• cévnatka
  • choroidea
  • obsahuje velké množství cév a pigmentových buněk
  • má proto hnědo- červenou barvu
  • pigmentová vrstva pohlcuje světelné paprsky a zabraňuje jejich zpětnému odrazu
• řasnaté tělísko
  • corpus ciliare
  • paprsčitě uspořádaný sval z hladkého svalstva
  • na povrchu má četné výběžky, na něž je tenkými vlákny zavěšena čočka
  • svalovina řasnatého tělíska je důležitá pro zvyšování lomivosti čočky
  • z krve, protékající vlásečnicemi řasnatého tělíska, se tvoří komorový mok
• duhovka
  • iris
  • tvar mezikruží
  • uprostřed je kruhovitý otvor zornice (pupilla)
  • paprsčitě a kruhovitě uspořádané hladké svaly v duhovce způsobují rozšíření nebo zúžení zornice
  • tento zornicový reflex je vyvoláván různou intenzitou světla
  • centrum zornicového reflexu je ve středním mozku
  • v duhovce jsou pigmentové buňky, jejichž množství a hloubka uložení určují její barvu
  • při malém množství a hlouběji uložením pigmentu je duhovka modrá až šedá
  • větší množství pigmentů ve svrchní vrstvě dodává duhovce barvu zelenou, hnědou až tmavohnědou
  • při albinismu chybí pigment úplně a duhovkou prosvítá červená barva cévnatky
  • pigmentová vrstva duhovky zabraňuje, aby světlo pronikalo jinudy než zornicí
  • vnitřní vrstvu oční koule tvoří tenká a průhledná
• sítnice
  • retina
  • při prohlížení očním zrcátkem je ji vidět jako tzv.: oční pozadí oranžové až červené barvy, v němž je síť drobných tepen a žil
  • v místě, kde se spojují vlákna zrakového nervu, je bělavá slepá skvrna
  • asi 4 mm zevně od ní je žlutá skvrna, která je místem nejostřejšího vidění
  • pozorujeme-li nějaký předmět, pohybují se oči tak, aby se jeho obraz promítl ve žluté skvrně
  • sítnice je jemná několikavrstevná blána
  • vnitřní vrstva, přivrácená k cévnatce, je vrstva pigmentová
  • pod ní jsou smyslové buňky sítnice – tyčinky a čípky
  • výběžky těchto světločivých buněk jsou spojeny s několika vrstvami nervových buněk
  • neurity poslední vrstvy nervových buněk se sbíhají ke slepé skvrně a vytvářejí zrakový nerv

OČNÍ KOMORY

• přední část oční koule je uvnitř přepážena duhovkou na přední oční komoru ( mezi rohovkou a duhovkou) a zadní oční komoru ( mezi duhovkou a čočkou)
• jsou to poměrně malé prostory vyplněné komorovým mokem
• mezi čočkou a sítnicí je poměrně velká dutina, která obsahuje průhledný rosolovitý sklivec (corpus vitreum)

OPTICKÁ SOUSTAVA OKO

• optickou soustavu oka tvoří rohovka, komorový mok, čočka a sklivec
• umožňují ostré zobrazení předmětů, které leží v různých vzdálenostech od oka
• pro tuto funkci má stěžejní význam čočka
• čočka
  • lens
  • průhledná dvojvypuklá spojka s více zakřivenou zadní plochou
  • tahem závěsných vláken řasnatého tělíska je zplošťována
  • při ochabnutí závěsného aparátu se čočka svou pružností více vyklene
  • tím se zvětší její lomná schopnost
  • optická schopnost čočky se udává v dioptriích
  • funkcí čočky je lámat paprsky tak, aby se sbíhaly na sítnici
  • svým základním tvarem je čočka přizpůsobena ostrému zobrazení předmětů vzdálenějších než 5 metrů
  • při pozorování bližších předmětů se čočka více zakřivuje
  • tato její schopnost se nazývá akomodace
  • čočka má omezenou hranici akomodace
  • paprsky z předmětů ležícího příliš blízko oka nelze na sítnici již soustředit, a proto jej nevidíme ostře
  • bod ležící nejblíže k oku, který můžeme při největší akomodaci ještě ostře vidět, se nazývá blízký bod
  • v dětství je od oka vzdálen asi 8 cm
  • s postupujícím věkem se od oka stále vzdaluje poněvadž čočka ztrácí pružnost a tím i schopnost akomodace
  • v 60 letech je ve vzdálenosti asi 80 cm
  • staří lidé nevidí proto ostře blízké předměty a zejména při čtení zvětšují vzdálenost knihy od očí
  • tato porucha vidění je ve stáří obvyklá a nazývá se stařecká dalekozrakost
  • poruchy lomivosti se nazývají refrakční vady
  • upravují se brýlemi
  • nejběžnější je krátkozrakost a dalekozrakost, u kterých je nejčastější příčinou příliš dlouhá nebo příliš krátká oční osa

BAREVNÉ VIDĚNÍ

• rozlišování barev umožňují čípky , které jsou soustředěny ve žluté skvrně
• slouží pro vidění za dne
• tři druhy čípků rozlišují tři druhy barev: červenou, zelenou a modrou
• různým kombinováním těchto tří barev vznikají nejrůznější barevné vjemy
• schopnost rozeznávat barvy se nazývá barvocit

VIDĚNÍ ZA TMY

• vidění za tmy umožňují tyčinky
• jsou mnohem citlivější na světlo než čípky, ale nerozlišují barvy
• slouží tedy k vidění za šera a v noci, kdy rozlišujeme pouze různě temné odstíny šedé barvy
• tyčinky jsou umístěny v okrajových částech sítnice
• nejsou vůbec ve žluté skvrně
• činnost tyčinek umožňuje zraková červeň (= rodopsin), která je v nich uložena
• vlivem světla se zraková červeň rozkládá a vzniká zraková žluť, která je derivátem vitamínu A
• úbytek rodopsinu snižuje citlivost tyčinek za světla → proto za dne jsou vyřazeny z funkce a ve tmě se obnovují

PŘÍDATNÉ ORGÁNY OKA

• přídatné orgány oka jsou okohybné svaly, víčka, spojivky a slzné ústrojí
• podílejí se na správné funkci oka
• okohybné svaly
  • příčně pruhované
  • začínají většinou při hrotu očnice a upínají se na oční kouli blíže rohovky
  • rozeznávají se čtyři přímé svaly (horní, dolní, zevní a vnitřní) a dva šikmé (horní a dolní)
  • pohybují oční koulí tak, aby obraz pozorovaného předmětu se promítal na sítnici ve žluté skvrně
  • při poruše jejich koordinace se objevuje šilhání (strabismus)
  • zpředu chrání oko horní a dolní víčko
  • při rozevřených víčkách je vidět část bělimy, celou rohovku a pod ní duhovku se zornicí
  • podkladem víček je kruhový oční sval, který přibližuje víčka a uzavírá štěrbinu oka
  • volné okraje víček jsou opatřeny řasami, do jejichž pochvy ústí mazové žlázy
  • jejich zánět je bolestivý a nazývá se ječné zrno
• spojivka
  • tunica conjunctiva
  • pokrývá vnitřní plochu víček a kryje přední část bělimy až k rohovce
  • je to slizniční blána sytě růžové barvy
  • infekce, prudké ozáření nebo prach mohou vyvolat její překrvení
• slzné ústrojí
  • slouží ke zvlhčování přední stěny oka a k ochraně před infekcí
  • slzy jsou sekretem slzné žlázy, která je uložena při horním zevním okraji očnice
  • pohyby víček jsou slzy roztírány a přebytek se dostává k vnitřnímu očnímu koutku
  • odtud odvodnými slznými cestami odtékají odtékají slzy do dutiny nosní

ÚSTROJÍ SLUCHOVÉ

• ve fylogenetickém vývoji obratlovců je sluch pozdní smysl
• vyvinul se až u živočichů žijících na souši
• u člověka má sluch největší význam pro interindividuální komunikace při navazování a udržování vztahů ve společenském prostředí
• význam pro rozvoj myšlení
• dítě, které od narození neslyší, se samo nenaučí mluvit

Ucho

• ucho je receptorem sluchového analyzátoru
• slouží k rozlišování zvukových vln
• ze všech zvuků zevního světa slyší člověk určitý úsek v rozsahu 16 až 20 tisíc kmitů za sekundu
• horní hranice slyšitelnosti se s věkem snižuje, takže v 65 letech postihne lidské ucho ton již jen asi o 5 tisících kmitech (stařecká nedoslýchavost)
• ucho
  • auris
  • anatomicky i funkčně se dělí na tři části:

1. zevní ucho
2. střední ucho
3. vnitřní ucho

• zevní ucho
  • auris externa
  • skládá se z boltce a zevního zvukovodu
  • boltec slouží k zachycování zvukových vln
  • podkladem boltce je elastická chrupavka pokryta kůží, v jejímž podkožním vazivu chybí tuk
  • dolní konec boltce tvoří ušní lalůček a do něho chrupavka již nezasahuje
  • pokračováním boltce je zevní zvukovod
  • jeho průběh je zakřivený
  • kůže, která pokrývá zvukovod, obsahuje četné množství mazové žlázy
  • produktem těchto žláz je žlutohnědý ušní maz
  • zvukovod vede zvukové vlny k bubínku
  • rezonanci se zde některé zvuky zesilují
• bubínek
  • membrana tympani
  • tvoří rozhraní mezi zevním a středním uchem
  • velmi pružný
  • na jeho zevní stranu přechází tenká kůže zvukovodu, střední vrstva je vazivová a vnitřní vrstva je pokračováním slizniční výstelky bubínkové dutiny
  • zvukové vlny přicházející zvukovodem narážejí na bubínek a rozkmitávají jej
• střední ucho
  • auris media
  • malý, štěrbinovitý prostor v kosti spánkové, který souvisí s četnými dutinkami v bradavkovém výběžku kosti spánkové
  • vpředu je sluchovou (Eustachovou) trubicí spojen s nosohltanem
  • Eustachova trubice se při polykání otevírá, vpouští  do dutiny středoušní vzduchovou bublinu a tím vyrovnává tlak vzruchu před bubínkem a za ním
  • při zánětu nosohltanu, který je u dětí častý, se tudy může zanést infekce do středního ucha
  • zduřelá sliznice může též uzavřít ústí do Eustachovy trubice
  • následkem toho se vzduch  v dutině středního ucha postupně vstřebává do krve, bubínek se vtlačí dovnitř, nemůže volně kmitat a nastane dočasná nedoslýchavost
  • ve středním uchu jsou tři sluchové kůstky, které jsou navzájem kloubně spojeny
  • nazývají se kladívko, kovadlinka a třmínek
  • kladívko leží jedním koncem na bubínku, druhým je kloubně spojeno s kovadlinkou
  • kovadlinka je spojena s třmínkem
  • báze třmínku je připojena na oválné okénko na rozhraní středního a vnitřního ucha
  • sluchové kůstky převádějí kmitání bubínku na oválné okénko
  • přitom zmenšují amplitudu zvukových vln a tím zvětšují jejich energii
  • malá energie by nestačila na rozkmitání tekutiny ve vnitřním uchu
  • velká amplituda je u hlubokých tonů
  • vysoké tony, které mají velkou energii, mohou být do vnitřního ucha převedeny též rozkmitáním spánkové kosti
  • typickým projevem poruch převodního ústrojí je tedy zhoršené slyšení hlubokých tonů
• vnitřní ucho
  • auris interna
  • ohraničeno pevným kostěným pouzdrem v kosti skalní zvaným kostěný labyrint
  • v kostěném labyrintu je uložen blanitý labyrint a prostor mezi nimi vyplňuje čirá tekutina – zevní míza
  • = perilymfa
  • kostěný labyrint se skládá z předsíně (vestibulum), tří polokruhových kanálků a hlemýždě (cochlea)
  • v kostěné stěně je okénko oválné a okrouhlé
  • jejich blanité výplně oddělují perilymfu od dutiny bubínkové
  • v předsíni kostěného labyrintu je váček vejčitý a kulovitý
  • s vejčitým váčkem jsou spojeny tři blanité polokruhové trubičky, které začínají baňkovitým rozšířením (ampula)
  • na kulovitý váček je připojen blanitý hlemýžď
  • uvnitř blanitého labyrintu je endolymfa
  • blanitý hlemýžď nevyplňuje kostěný hlemýžď úplně
  • odděluje v celé jeho části, s výjimkou hrotu, dvě chodbičky- patro předsíňové a patro bubínkové
  • obě patra jsou vyplněna perilymfou
  • uprostřed mezi nimi je blanitý hlemýžď
  • hlemýžď má dva a půl závitu
  • spodní stěnu hlemýždě tvoří bazální membrána složená z příčně napjatých vláken nestejné délky, která se rozkmitávají podle různých kmitočtů
  • na začátku jsou nejkratší vlákna, a proto se zde přijímají vysoké tony
  • hluboké tony jsou zachycovány až ve vrcholu hlemýždě
  • na bazální membráně jsou umístěny vláskové buňky Cortiho orgánu
  • rozprostírají se od vrcholu až k bázi hlemýždě
  • na jejich těle začínají vlákna sluchového nervu
  • nad Cortiho ústrojím se volně vznáší krycí membrána

ROVNOVÁŽNÉ ÚSTROJÍ

• kromě sluchového ústrojí je ve vnitřním uchu i ústrojí rovnovážné
• nazývá se též ústrojí vestibulární vzhledem k uložení ve vestibulu vnitřního ucha
• podle funkce se dělí na čidlo statické (pro vnímání polohy) a čidlo kinetické (vnímání pohybu)

ČIDLO STATICKÉ

• ústrojí pro vnímání polohy je ve vejčitém a kulovitém váčku
• v těchto blanitých útvarech jsou malá políčka s vysokými epitelovými buňkami, které mají na volném konci jemné vlásky
• nad nimi je větší množství vápenatých krystalků
• při změně polohy hlavy se vlivem gravitace krystalky posunou a tím nastane změna tlaku a tahu na vlásky smyslových buněk
• tyto změny vyvolají podráždění smyslových buněk
• smyslové buňky jsou drážděny statokoniemi vlivem gravitace, i když se hlava nepohybuje
• vzruchy jsou vedeny statickým nervem k vestibulárním jádrům na spodině IV. mozkové komory
• tato jádra jsou spojena jednak s motorickými buňkami předních sloupců míšních, jednak s jádry okohybných nervů
• část vláken statického nervu jde přímo do mozečku
• informace ze statického čidla mají význam pro nepodmíněně reflexní regulaci napětí antigravitačních svalů a koordinaci pohybů hlavy a očí
• to vše slouží k udržení rovnováhy těla v prostoru a k zajištění vzpřímeného postoje

ČIDLO KINETICKÉ

• ústrojí pro vnímání pohybu je uloženo a ampulách polokruhových trubiček
• v každé ampule je vyvýšenina s vysokými buňkami opatřenými dlouhými vlásky
• podnětem pro jejich podráždění je rotační pohyb hlavy, který uvede endolymfu do pohyby
• pohybem endolymfy se vychýlí vlásky smyslových buněk a buňky se podráždí
• činnost kinetického čidla je úzce spjata s činností čidla statického
• čidlo statokinetické řídí napětí kosterních svalů, a to nejen podle polohy hlavy, ale i podle jejich pohybů
• při jeho silném dráždění vzniká pocit nevolnosti
• při uvědomování polohy a pohybu těla a jeho částí se uplatňuje též zrak, kožní čití a propriocepce z kloubních pouzder a svalů
• hlavní úlohu má však ústrojí statokinetické
• informace z těchto čtyř zdrojů se syntetizují v mozkové kůře a poskytují stálou a uvědomělou orientaci člověka v prostoru

SMYSLOVÉ ÚSTROJÍ KOŽNÍ

• smyslové ústrojí kožní sdružuje několik receptorů: čidla pro chlad, teplo, tlak, dotyk a bolest
• souhrnně se tato čidla nazývají kožní analyzátor
• jsou to buď volná nervová zakončení, nebo jednoduchá tělíska
• zajišťují povrchové čití

VNÍMÁNÍ CHLADU A TEPLA

• podle toho, jde-li o nižší nebo vyšší teplotu, než je teplota kůže, rozlišujeme vnímání chladu nebo tepla
• teplotu vnímáme dvěma druhy receptorů:
• čidly pro chlad
• čidly pro teplo
  • chladových receptorů je v kůži asi 250 tisíc
  • jsou uloženy pod pokožkou blíže povrchu těla
  • kromě kůže se vyskytují také ve sliznici rtů, v dutině ústní, nosní, ve spojivce oka a jinde
  • receptory pro teplo se nacházejí hlouběji ve škáře i v podkožním vazivu
  • jsou též roztroušeny ve sliznici dýchacího a trávicího ústrojí
  • je jich je jich asi dvacetkrát méně než chladových bodů
  • dráždění těchto receptorů vyvolává někdy také hybné reakce
  • když se dotkneme velmi horkého předmětu, okamžitě odtáhneme ruku, protože se tím vyvolala odpověď jako únikový  obranný reflex

VNÍMÁNÍ DOTYKU A TLAKU

• receptory pro dotyk a tlak reagují na mechanické podněty ( rychlou nebo dlouhodobější deformaci tkáně)
• na jejich činnosti závisí hmatová schopnost
• nejpočetnější jsou uloženy v kůži a sliznici těch orgánů, které přicházejí často do styku s různými předměty
• jejich prostřednictvím získáváme informace o velikosti, tvaru a vlastnostech povrchu předmětů
• hmatová rozlišovací schopnost se dá cvikem zdokonalit a je velmi jemná u nevidomých
• na vlasaté části kůže leží tlakové body u každého vlasu kolem vlasových pochev, na kůži bez vlasů jsou na různých místech v různé hustotě
• v podkožním vazivu jsou tlakové body zejména v dlaňové straně prstů, v dlani a v chodidle
• hmatová tělíska, která reagují na dotyk, jsou uložena v papilách škáry těsně pod pokožkou
• jsou nejhojnější v bříškách prstů, ve dlani a v plosce nohy

VNÍMÁNÍ BOLESTI

• receptory bolesti jsou volná nervová zakončení umístěná téměř ve všech tkáních
• jsou v kůži i ve vnitřních orgánech (v žaludku, střevech, játrech, ledvinách, pohlavních orgánech, kostech, zubech, svalech, cévách, oku, pohrudnici, pobřišnici, mozkových plenách a jinde)
• v kůži připadá 50- 100 bodů na cm čtverečný
• vzruchy z nich přicházejí zadními míšními kořeny do míchy a vzestupné dráhy je vedou do mozku
• zde se k nim přidávají vzruchy přicházející po dostředivých drahách z oblasti hlavy
• procházejí talamem a odtud do senzitivního ústředí v mozkové kůře, kde vzniká uvědomění bolesti
• bolest je nepříjemný pocit, který je však důležitý pro ochranu organismu
• bolestivý podnět obvykle vyvolává obranné reflexy
• při déletrvajícím dráždění nedochází k přizpůsobení receptorů a bolest trvá po celou dobu, po kterou trvá dráždění
• podněty vyvolávající bolest mají chemickou povahu
• jsou to látky uvolněné z poškozené nebo nemocné tkáně
• hluboká bolest vychází z vnitřních orgánů
• hlavní rozdíl proti bolesti povrchové je její nepřesná lokalizace a spojení s pocity celkové nevolnosti, úzkosti, pocením a změnami krevního tlaku
• tento odlišný charakter hluboké bolesti má zřejmě podklad ve vegetativní inervaci útrobních orgánů

ÚSTROJÍ CHUŤOVÉ

• receptorem chuti jsou chuťové buňky, seskupené v chuťových pohárcích
• nejvíce se vyskytují ve sliznici jazyka, dále ve sliznici měkkého patra a v zadní stěně hltanu
• jejich podráždění je vyvoláno různými látkami rozpuštěnými ve vodě
• z chuťových buněk vycházejí dostředivá vlákna několika mozkových nervů do jader v prodloužené míše
• centrální dráha odtud pokračuje do talamu a do kůry temenního laloku, kde je centrální část chuťového analyzátoru
• rozlišujeme čtyři základní chuťové pocity: sladkost, kyselost, hořkost a slanost
• chuťový receptor zprostředkuje nepodmíněné reflexní vyměšování slin

ÚSTROJÍ ČICHOVÉ

• čichovým receptorem jsou čichové buňky ve sliznici v horní části dutiny nosní
• v každé polovině dutiny nosní zaujímají plochu 1,5 cm čtverečných
• neurity čichových buněk tvoří vlákna čichového nervu
• vlákna procházejí dírkovanou ploténkou kosti čichové a končí na spodní straně čelních laloků koncového mozku
• čichový receptor se dráždí některými plynnými látkami obsaženými ve vdechovaném vzduchu
• při rýmě nastává dočasná ztráta čichu

SMYSLOVÉ ÚSTROJÍ PROPRIORECEPTIVNÍ

• proprioreceptory jsou uloženy ve svalech, šlachách a kloubních pouzdrech
• jsou dvojího druhu:
  • svalové vřeténka
  • šlachová tělíska
• zajišťují hluboké čití (propriorecepci)
• jejich činnost umožňuje průběh proprioreceptivních reflexů, nazývané též jako napínací reflexy
• tyto reflexy mají základní význam pro řízení svalového napětí, zejména těch svalů, které slouží k zajištění vzpřímeného postoje
• ve svalech jsou početná svalová vřeténka, uložená v podélné ose svalu
• svalové vřeténko je tvořeno asi z deseti svalových vláken obalených vazivovým pouzdrem
• ze strany jsou připojena k ostatním svalovým vláknům, a proto mění svoji délku současně s délkou celého svalu
• na vláknech vřeténka se rozvětvují velmi dráždivá aferentní nervová zakončení
• svalová vřeténka reagují na protažení svalu
• vzruchy přicházejí k motorickým buňkám v předních rozích míšních
• u těchto buněk jdou impulsy po odstředivé dráze k témuž svalu, který se reflexně stáhne (např.: patelární reflex)
• tyto reflexy zajišťují stálou délku svalu
• šlachová tělíska jsou tvořena rozvětveným nervovým zakončením mezi šlachovými vlákny
• tělíska jsou drážděna natažením svalu i svalovou kontrakcí
• tím chrání sval před přetížením
• v kloubních pouzdrech jsou proprioreceptory, které jsou drážděny tahem i pohybem kloubu