Smyslové ogány člověka

Smyslové ogány člověka

 

SMYSLOVÉ ÚSTROJÍ

– funkce smyslových ústrojí:

  • Činnost nervové soustavy je úzce spjata s činností smyslových orgánů (čidel)
  • Smyslové orgány zprostředkují centrální nervové soustavě informace o vnitřníma vnějším prostředí
  • Podle terminologie reflexní teorie označujeme čidlo též jako analyzátor, neboť vybírá (analyzuje) z rozmanitých podnětů prostředí podněty adekvátní (zrakový analyzátor reaguje na světlo, sluchový na zvuk atd.)

– každé smyslové ústrojí se skládá ze tří částí:

  1. receptor (zvaný též periferní analyzátor)
  2. dostředivá nervová dráha
  3. korové projekční centrum (korový analyzátor)
  • – receptory jsou buď jednoduchá volná nervová zakončení, nebo složitá zařízení
  • – funkce receptorů je příjímání podnětů
  • – vzruchová aktivita, kterou podnět vyvolá, je vedena dostředivou drahou do korového analyzátoru, kde probíhá zpracování vzruchů
  • – teprve v mozkové kůře vzniká počitek, vjem a poznání

– rozdělení receptorů:

  • podle toho, odkud přichází podnět, se receptory dělí na exteroreceptory, interoreceptory a prioreceptory
  • – exteroreceptory    
  • – přijímají podněty ze zevního prostředí
  • – patří sem receptory pro dotyk, tlak, teplo, chlad, bolest a chuť
  • zvláštní skupinu tvoří telereceptory, které přijímají podněty ze vzdáleného zdroje (zrakový, čichový a sluchový receptor)

– interoreceptory

  • – uloženy na začátku aorty , v rozvětvení krkavic a v útrobách
  • – zachycují podněty z vnitřního prostředí
  • – zaznamenávají změny pH, změny napětí O2 a CO2, změny osmotického tlaku krevní plazmy, chemické složení krve aj.

– proprioreceptory    – ve svalech, šlachách a kloubních pouzdrech a opatřují informace o poloze a pohybu těla v prostoru

ÚSTROJÍ ZRAKOVÉ

  • ústrojí zrakové je citlivé na světelné vlny
  • umožňuje vnímání světla, barev, velikosti, tvaru a vzdálenosti předmětů
  • u člověka je nejdůležitějším čidlem pro orientaci v prostoru
  • orgánem zraku je oko
  • OKO (oculus) je složeno z oční koule a přídatných orgánů

OČNÍ KOULE

  • oční koule (bulbus oculi) je uložena v obličejové části lebky v očnici
  • v hrotu očnice jsou otvory, které ji spojují s mozkovnou
  • tudy vystupuje z oko zrakový nerv a žíly a vstupuje tepna, která přivádí krev pro celé oko, a nervy pro okohybné svaly a další drobné svaly v oku
  • tyto útvary spolu s okohybnými svaly a tukovou tkání vyplňují prostor mezi očnicí a oční koulí

STĚNA OČNÍ KOULE

  • stěna oční koule je třívrstevná
  • vnější vrstvu tvoří bělima a rohovka
  • střední vrstva je živnatka
  • oční kouli vystýlá vnitřní vrstva – sítnice
  • bělima
    • sclera
    • zaujímá asi 4/5 povrchu oční koule
    • tuhá bílá vazivová blána, u malých dětí namodralá, ve stáří nažloutlá od usazených kapének tuku
    • do bělimy se upínají okohybné svaly, vzadu jí prostupuje zrakový nerv
    • vpředu přechází bělima v průhlednou rohovku, která tvoří zbývající 1/5 povrchu oční koule
  • rohovka
    • cornea
    • není prostoupena cévami, je však inervována
    • při pohledu z profilu je patrno, že je více vyklenutá než bělima
    • nepravidelné zakřivení rohovky způsobuje, že pozorovaný předmět je rozmazaný ( nemoc = astigmatismus)
    • při dotyku rohovky se vybavuje nepodmíněný rohovkový reflex sevření víček
  • živnatka
    • uvea
    • středná vrstva oka
    • v zadní části je tvořena cévnatkou, vpředu přechází v řasnaté tělísko a duhovku
  • cévnatka
    • choroidea
    • obsahuje velké množství cév a pigmentových buněk
    • má proto hnědo- červenou barvu
    • pigmentová vrstva pohlcuje světelné paprsky a zabraňuje jejich zpětnému odrazu
  • řasnaté tělísko
    • corpus ciliare
    • paprsčitě uspořádaný sval z hladkého svalstva
    • na povrchu má četné výběžky, na něž je tenkými vlákny zavěšena čočka
    • svalovina řasnatého tělíska je důležitá pro zvyšování lomivosti čočky
    • z krve, protékající vlásečnicemi řasnatého tělíska, se tvoří komorový mok
  • duhovka
    • iris
    • tvar mezikruží
    • uprostřed je kruhovitý otvor zornice (pupilla)
    • paprsčitě a kruhovitě uspořádané hladké svaly v duhovce způsobují rozšíření nebo zúžení zornice
    • tento zornicový reflex je vyvoláván různou intenzitou světla
    • centrum zornicového reflexu je ve středním mozku
    • v duhovce jsou pigmentové buňky, jejichž množství a hloubka uložení určují její barvu
    • při malém množství a hlouběji uložením pigmentu je duhovka modrá až šedá
    • větší množství pigmentů ve svrchní vrstvě dodává duhovce barvu zelenou, hnědou až tmavohnědou
    • při albinismu chybí pigment úplně a duhovkou prosvítá červená barva cévnatky
    • pigmentová vrstva duhovky zabraňuje, aby světlo pronikalo jinudy než zornicí
    • vnitřní vrstvu oční koule tvoří tenká a průhledná
  • sítnice
    • retina
    • při prohlížení očním zrcátkem je ji vidět jako tzv.: oční pozadí oranžové až červené barvy, v němž je síť drobných tepen a žil
    • v místě, kde se spojují vlákna zrakového nervu, je bělavá slepá skvrna
    • asi 4 mm zevně od ní je žlutá skvrna, která je místem nejostřejšího vidění
    • pozorujeme-li nějaký předmět, pohybují se oči tak, aby se jeho obraz promítl ve žluté skvrně
    • sítnice je jemná několikavrstevná blána
    • vnitřní vrstva, přivrácená k cévnatce, je vrstva pigmentová
    • pod ní jsou smyslové buňky sítnice – tyčinky a čípky
    • výběžky těchto světločivých buněk jsou spojeny s několika vrstvami nervových buněk
    • neurity poslední vrstvy nervových buněk se sbíhají ke slepé skvrně a vytvářejí zrakový nerv

OČNÍ KOMORY

  • přední část oční koule je uvnitř přepážena duhovkou na přední oční komoru ( mezi rohovkou a duhovkou) a zadní oční komoru ( mezi duhovkou a čočkou)
  • jsou to poměrně malé prostory vyplněné komorovým mokem
  • mezi čočkou a sítnicí je poměrně velká dutina, která obsahuje průhledný rosolovitý sklivec (corpus vitreum)

OPTICKÁ SOUSTAVA OKO

  • optickou soustavu oka tvoří rohovka, komorový mok, čočka a sklivec
  • umožňují ostré zobrazení předmětů, které leží v různých vzdálenostech od oka
  • pro tuto funkci má stěžejní význam čočka
  • čočka
    • lens
    • průhledná dvojvypuklá spojka s více zakřivenou zadní plochou
    • tahem závěsných vláken řasnatého tělíska je zplošťována
    • při ochabnutí závěsného aparátu se čočka svou pružností více vyklene
    • tím se zvětší její lomná schopnost
    • optická schopnost čočky se udává v dioptriích
    • funkcí čočky je lámat paprsky tak, aby se sbíhaly na sítnici
    • svým základním tvarem je čočka přizpůsobena ostrému zobrazení předmětů vzdálenějších než 5 metrů
    • při pozorování bližších předmětů se čočka více zakřivuje
    • tato její schopnost se nazývá akomodace
    • čočka má omezenou hranici akomodace
    • paprsky z předmětů ležícího příliš blízko oka nelze na sítnici již soustředit, a proto jej nevidíme ostře
    • bod ležící nejblíže k oku, který můžeme při největší akomodaci ještě ostře vidět, se nazývá blízký bod
    • v dětství je od oka vzdálen asi 8 cm
    • s postupujícím věkem se od oka stále vzdaluje poněvadž čočka ztrácí pružnost a tím i schopnost akomodace
    • v 60 letech je ve vzdálenosti asi 80 cm
    • staří lidé nevidí proto ostře blízké předměty a zejména při čtení zvětšují vzdálenost knihy od očí
    • tato porucha vidění je ve stáří obvyklá a nazývá se stařecká dalekozrakost
    • poruchy lomivosti se nazývají refrakční vady
    • upravují se brýlemi
    • nejběžnější je krátkozrakost a dalekozrakost, u kterých je nejčastější příčinou příliš dlouhá nebo příliš krátká oční osa

BAREVNÉ VIDĚNÍ

  • rozlišování barev umožňují čípky , které jsou soustředěny ve žluté skvrně
  • slouží pro vidění za dne
  • tři druhy čípků rozlišují tři druhy barev: červenou, zelenou a modrou
  • různým kombinováním těchto tří barev vznikají nejrůznější barevné vjemy
  • schopnost rozeznávat barvy se nazývá barvocit

VIDĚNÍ ZA TMY

  • vidění za tmy umožňují tyčinky
  • jsou mnohem citlivější na světlo než čípky, ale nerozlišují barvy
  • slouží tedy k vidění za šera a v noci, kdy rozlišujeme pouze různě temné odstíny šedé barvy
  • tyčinky jsou umístěny v okrajových částech sítnice
  • nejsou vůbec ve žluté skvrně
  • činnost tyčinek umožňuje zraková červeň (= rodopsin), která je v nich uložena
  • vlivem světla se zraková červeň rozkládá a vzniká zraková žluť, která je derivátem vitamínu A
  • úbytek rodopsinu snižuje citlivost tyčinek za světla → proto za dne jsou vyřazeny z funkce a ve tmě se obnovují

PŘÍDATNÉ ORGÁNY OKA

  • přídatné orgány oka jsou okohybné svaly, víčka, spojivky a slzné ústrojí
  • podílejí se na správné funkci oka
  • okohybné svaly
    • příčně pruhované
    • začínají většinou při hrotu očnice a upínají se na oční kouli blíže rohovky
    • rozeznávají se čtyři přímé svaly (horní, dolní, zevní a vnitřní) a dva šikmé (horní a dolní)
    • pohybují oční koulí tak, aby obraz pozorovaného předmětu se promítal na sítnici ve žluté skvrně
    • při poruše jejich koordinace se objevuje šilhání (strabismus)
    • zpředu chrání oko horní a dolní víčko
    • při rozevřených víčkách je vidět část bělimy, celou rohovku a pod ní duhovku se zornicí
    • podkladem víček je kruhový oční sval, který přibližuje víčka a uzavírá štěrbinu oka
    • volné okraje víček jsou opatřeny řasami, do jejichž pochvy ústí mazové žlázy
    • jejich zánět je bolestivý a nazývá se ječné zrno
  • spojivka
    • tunica conjunctiva
    • pokrývá vnitřní plochu víček a kryje přední část bělimy až k rohovce
    • je to slizniční blána sytě růžové barvy
    • infekce, prudké ozáření nebo prach mohou vyvolat její překrvení
  • slzné ústrojí
    • slouží ke zvlhčování přední stěny oka a k ochraně před infekcí
    • slzy jsou sekretem slzné žlázy, která je uložena při horním zevním okraji očnice
    • pohyby víček jsou slzy roztírány a přebytek se dostává k vnitřnímu očnímu koutku
    • odtud odvodnými slznými cestami odtékají odtékají slzy do dutiny nosní

ÚSTROJÍ SLUCHOVÉ

  • ve fylogenetickém vývoji obratlovců je sluch pozdní smysl
  • vyvinul se až u živočichů žijících na souši
  • u člověka má sluch největší význam pro interindividuální komunikace při navazování a udržování vztahů ve společenském prostředí
  • význam pro rozvoj myšlení
  • dítě, které od narození neslyší, se samo nenaučí mluvit

Ucho

  • ucho je receptorem sluchového analyzátoru
  • slouží k rozlišování zvukových vln
  • ze všech zvuků zevního světa slyší člověk určitý úsek v rozsahu 16 až 20 tisíc kmitů za sekundu
  • horní hranice slyšitelnosti se s věkem snižuje, takže v 65 letech postihne lidské ucho ton již jen asi o 5 tisících kmitech (stařecká nedoslýchavost)
  • ucho
    • auris
    • anatomicky i funkčně se dělí na tři části:
  1. zevní ucho
  2. střední ucho
  3. vnitřní ucho
  • zevní ucho
    • auris externa
    • skládá se z boltce a zevního zvukovodu
    • boltec slouží k zachycování zvukových vln
    • podkladem boltce je elastická chrupavka pokryta kůží, v jejímž podkožním vazivu chybí tuk
    • dolní konec boltce tvoří ušní lalůček a do něho chrupavka již nezasahuje
    • pokračováním boltce je zevní zvukovod
    • jeho průběh je zakřivený
    • kůže, která pokrývá zvukovod, obsahuje četné množství mazové žlázy
    • produktem těchto žláz je žlutohnědý ušní maz
    • zvukovod vede zvukové vlny k bubínku
    • rezonanci se zde některé zvuky zesilují
  • bubínek
    • membrana tympani
    • tvoří rozhraní mezi zevním a středním uchem
    • velmi pružný
    • na jeho zevní stranu přechází tenká kůže zvukovodu, střední vrstva je vazivová a vnitřní vrstva je pokračováním slizniční výstelky bubínkové dutiny
    • zvukové vlny přicházející zvukovodem narážejí na bubínek a rozkmitávají jej
  • střední ucho
    • auris media
    • malý, štěrbinovitý prostor v kosti spánkové, který souvisí s četnými dutinkami v bradavkovém výběžku kosti spánkové
    • vpředu je sluchovou (Eustachovou) trubicí spojen s nosohltanem
    • Eustachova trubice se při polykání otevírá, vpouští  do dutiny středoušní vzduchovou bublinu a tím vyrovnává tlak vzruchu před bubínkem a za ním
    • při zánětu nosohltanu, který je u dětí častý, se tudy může zanést infekce do středního ucha
    • zduřelá sliznice může též uzavřít ústí do Eustachovy trubice
    • následkem toho se vzduch  v dutině středního ucha postupně vstřebává do krve, bubínek se vtlačí dovnitř, nemůže volně kmitat a nastane dočasná nedoslýchavost
    • ve středním uchu jsou tři sluchové kůstky, které jsou navzájem kloubně spojeny
    • nazývají se kladívko, kovadlinka a třmínek
    • kladívko leží jedním koncem na bubínku, druhým je kloubně spojeno s kovadlinkou
    • kovadlinka je spojena s třmínkem
    • báze třmínku je připojena na oválné okénko na rozhraní středního a vnitřního ucha
    • sluchové kůstky převádějí kmitání bubínku na oválné okénko
    • přitom zmenšují amplitudu zvukových vln a tím zvětšují jejich energii
    • malá energie by nestačila na rozkmitání tekutiny ve vnitřním uchu
    • velká amplituda je u hlubokých tonů
    • vysoké tony, které mají velkou energii, mohou být do vnitřního ucha převedeny též rozkmitáním spánkové kosti
    • typickým projevem poruch převodního ústrojí je tedy zhoršené slyšení hlubokých tonů
  • vnitřní ucho
    • auris interna
    • ohraničeno pevným kostěným pouzdrem v kosti skalní zvaným kostěný labyrint
    • v kostěném labyrintu je uložen blanitý labyrint a prostor mezi nimi vyplňuje čirá tekutina – zevní míza
    • = perilymfa
    • kostěný labyrint se skládá z předsíně (vestibulum), tří polokruhových kanálků a hlemýždě (cochlea)
    • v kostěné stěně je okénko oválné a okrouhlé
    • jejich blanité výplně oddělují perilymfu od dutiny bubínkové
    • v předsíni kostěného labyrintu je váček vejčitý a kulovitý
    • s vejčitým váčkem jsou spojeny tři blanité polokruhové trubičky, které začínají baňkovitým rozšířením (ampula)
    • na kulovitý váček je připojen blanitý hlemýžď
    • uvnitř blanitého labyrintu je endolymfa
    • blanitý hlemýžď nevyplňuje kostěný hlemýžď úplně
    • odděluje v celé jeho části, s výjimkou hrotu, dvě chodbičky- patro předsíňové a patro bubínkové
    • obě patra jsou vyplněna perilymfou
    • uprostřed mezi nimi je blanitý hlemýžď
    • hlemýžď má dva a půl závitu
    • spodní stěnu hlemýždě tvoří bazální membrána složená z příčně napjatých vláken nestejné délky, která se rozkmitávají podle různých kmitočtů
    • na začátku jsou nejkratší vlákna, a proto se zde přijímají vysoké tony
    • hluboké tony jsou zachycovány až ve vrcholu hlemýždě
    • na bazální membráně jsou umístěny vláskové buňky Cortiho orgánu
    • rozprostírají se od vrcholu až k bázi hlemýždě
    • na jejich těle začínají vlákna sluchového nervu
    • nad Cortiho ústrojím se volně vznáší krycí membrána

ROVNOVÁŽNÉ ÚSTROJÍ

  • kromě sluchového ústrojí je ve vnitřním uchu i ústrojí rovnovážné
  • nazývá se též ústrojí vestibulární vzhledem k uložení ve vestibulu vnitřního ucha
  • podle funkce se dělí na čidlo statické (pro vnímání polohy) a čidlo kinetické (vnímání pohybu)

ČIDLO STATICKÉ

  • ústrojí pro vnímání polohy je ve vejčitém a kulovitém váčku
  • v těchto blanitých útvarech jsou malá políčka s vysokými epitelovými buňkami, které mají na volném konci jemné vlásky
  • nad nimi je větší množství vápenatých krystalků
  • při změně polohy hlavy se vlivem gravitace krystalky posunou a tím nastane změna tlaku a tahu na vlásky smyslových buněk
  • tyto změny vyvolají podráždění smyslových buněk
  • smyslové buňky jsou drážděny statokoniemi vlivem gravitace, i když se hlava nepohybuje
  • vzruchy jsou vedeny statickým nervem k vestibulárním jádrům na spodině IV. mozkové komory
  • tato jádra jsou spojena jednak s motorickými buňkami předních sloupců míšních, jednak s jádry okohybných nervů
  • část vláken statického nervu jde přímo do mozečku
  • informace ze statického čidla mají význam pro nepodmíněně reflexní regulaci napětí antigravitačních svalů a koordinaci pohybů hlavy a očí
  • to vše slouží k udržení rovnováhy těla v prostoru a k zajištění vzpřímeného postoje

ČIDLO KINETICKÉ

  • ústrojí pro vnímání pohybu je uloženo a ampulách polokruhových trubiček
  • v každé ampule je vyvýšenina s vysokými buňkami opatřenými dlouhými vlásky
  • podnětem pro jejich podráždění je rotační pohyb hlavy, který uvede endolymfu do pohyby
  • pohybem endolymfy se vychýlí vlásky smyslových buněk a buňky se podráždí
  • činnost kinetického čidla je úzce spjata s činností čidla statického
  • čidlo statokinetické řídí napětí kosterních svalů, a to nejen podle polohy hlavy, ale i podle jejich pohybů
  • při jeho silném dráždění vzniká pocit nevolnosti
  • při uvědomování polohy a pohybu těla a jeho částí se uplatňuje též zrak, kožní čití a propriocepce z kloubních pouzder a svalů
  • hlavní úlohu má však ústrojí statokinetické
  • informace z těchto čtyř zdrojů se syntetizují v mozkové kůře a poskytují stálou a uvědomělou orientaci člověka v prostoru

SMYSLOVÉ ÚSTROJÍ KOŽNÍ

  • smyslové ústrojí kožní sdružuje několik receptorů: čidla pro chlad, teplo, tlak, dotyk a bolest
  • souhrnně se tato čidla nazývají kožní analyzátor
  • jsou to buď volná nervová zakončení, nebo jednoduchá tělíska
  • zajišťují povrchové čití

VNÍMÁNÍ CHLADU A TEPLA

  • podle toho, jde-li o nižší nebo vyšší teplotu, než je teplota kůže, rozlišujeme vnímání chladu nebo tepla
  • teplotu vnímáme dvěma druhy receptorů:
  • čidly pro chlad
  • čidly pro teplo
    • chladových receptorů je v kůži asi 250 tisíc
    • jsou uloženy pod pokožkou blíže povrchu těla
    • kromě kůže se vyskytují také ve sliznici rtů, v dutině ústní, nosní, ve spojivce oka a jinde
    • receptory pro teplo se nacházejí hlouběji ve škáře i v podkožním vazivu
    • jsou též roztroušeny ve sliznici dýchacího a trávicího ústrojí
    • je jich je jich asi dvacetkrát méně než chladových bodů
    • dráždění těchto receptorů vyvolává někdy také hybné reakce
    • když se dotkneme velmi horkého předmětu, okamžitě odtáhneme ruku, protože se tím vyvolala odpověď jako únikový  obranný reflex

VNÍMÁNÍ DOTYKU A TLAKU

  • receptory pro dotyk a tlak reagují na mechanické podněty ( rychlou nebo dlouhodobější deformaci tkáně)
  • na jejich činnosti závisí hmatová schopnost
  • nejpočetnější jsou uloženy v kůži a sliznici těch orgánů, které přicházejí často do styku s různými předměty
  • jejich prostřednictvím získáváme informace o velikosti, tvaru a vlastnostech povrchu předmětů
  • hmatová rozlišovací schopnost se dá cvikem zdokonalit a je velmi jemná u nevidomých
  • na vlasaté části kůže leží tlakové body u každého vlasu kolem vlasových pochev, na kůži bez vlasů jsou na různých místech v různé hustotě
  • v podkožním vazivu jsou tlakové body zejména v dlaňové straně prstů, v dlani a v chodidle
  • hmatová tělíska, která reagují na dotyk, jsou uložena v papilách škáry těsně pod pokožkou
  • jsou nejhojnější v bříškách prstů, ve dlani a v plosce nohy

VNÍMÁNÍ BOLESTI

  • receptory bolesti jsou volná nervová zakončení umístěná téměř ve všech tkáních
  • jsou v kůži i ve vnitřních orgánech (v žaludku, střevech, játrech, ledvinách, pohlavních orgánech, kostech, zubech, svalech, cévách, oku, pohrudnici, pobřišnici, mozkových plenách a jinde)
  • v kůži připadá 50- 100 bodů na cm čtverečný
  • vzruchy z nich přicházejí zadními míšními kořeny do míchy a vzestupné dráhy je vedou do mozku
  • zde se k nim přidávají vzruchy přicházející po dostředivých drahách z oblasti hlavy
  • procházejí talamem a odtud do senzitivního ústředí v mozkové kůře, kde vzniká uvědomění bolesti
  • bolest je nepříjemný pocit, který je však důležitý pro ochranu organismu
  • bolestivý podnět obvykle vyvolává obranné reflexy
  • při déletrvajícím dráždění nedochází k přizpůsobení receptorů a bolest trvá po celou dobu, po kterou trvá dráždění
  • podněty vyvolávající bolest mají chemickou povahu
  • jsou to látky uvolněné z poškozené nebo nemocné tkáně
  • hluboká bolest vychází z vnitřních orgánů
  • hlavní rozdíl proti bolesti povrchové je její nepřesná lokalizace a spojení s pocity celkové nevolnosti, úzkosti, pocením a změnami krevního tlaku
  • tento odlišný charakter hluboké bolesti má zřejmě podklad ve vegetativní inervaci útrobních orgánů

ÚSTROJÍ CHUŤOVÉ

  • receptorem chuti jsou chuťové buňky, seskupené v chuťových pohárcích
  • nejvíce se vyskytují ve sliznici jazyka, dále ve sliznici měkkého patra a v zadní stěně hltanu
  • jejich podráždění je vyvoláno různými látkami rozpuštěnými ve vodě
  • z chuťových buněk vycházejí dostředivá vlákna několika mozkových nervů do jader v prodloužené míše
  • centrální dráha odtud pokračuje do talamu a do kůry temenního laloku, kde je centrální část chuťového analyzátoru
  • rozlišujeme čtyři základní chuťové pocity: sladkost, kyselost, hořkost a slanost
  • chuťový receptor zprostředkuje nepodmíněné reflexní vyměšování slin

ÚSTROJÍ ČICHOVÉ

  • čichovým receptorem jsou čichové buňky ve sliznici v horní části dutiny nosní
  • v každé polovině dutiny nosní zaujímají plochu 1,5 cm čtverečných
  • neurity čichových buněk tvoří vlákna čichového nervu
  • vlákna procházejí dírkovanou ploténkou kosti čichové a končí na spodní straně čelních laloků koncového mozku
  • čichový receptor se dráždí některými plynnými látkami obsaženými ve vdechovaném vzduchu
  • při rýmě nastává dočasná ztráta čichu

SMYSLOVÉ ÚSTROJÍ PROPRIORECEPTIVNÍ

  • proprioreceptory jsou uloženy ve svalech, šlachách a kloubních pouzdrech
  • jsou dvojího druhu:
    • svalové vřeténka
    • šlachová tělíska
  • zajišťují hluboké čití (propriorecepci)
  • jejich činnost umožňuje průběh proprioreceptivních reflexů, nazývané též jako napínací reflexy
  • tyto reflexy mají základní význam pro řízení svalového napětí, zejména těch svalů, které slouží k zajištění vzpřímeného postoje
  • ve svalech jsou početná svalová vřeténka, uložená v podélné ose svalu
  • svalové vřeténko je tvořeno asi z deseti svalových vláken obalených vazivovým pouzdrem
  • ze strany jsou připojena k ostatním svalovým vláknům, a proto mění svoji délku současně s délkou celého svalu
  • na vláknech vřeténka se rozvětvují velmi dráždivá aferentní nervová zakončení
  • svalová vřeténka reagují na protažení svalu
  • vzruchy přicházejí k motorickým buňkám v předních rozích míšních
  • u těchto buněk jdou impulsy po odstředivé dráze k témuž svalu, který se reflexně stáhne (např.: patelární reflex)
  • tyto reflexy zajišťují stálou délku svalu
  • šlachová tělíska jsou tvořena rozvětveným nervovým zakončením mezi šlachovými vlákny
  • tělíska jsou drážděna natažením svalu i svalovou kontrakcí
  • tím chrání sval před přetížením
  • v kloubních pouzdrech jsou proprioreceptory, které jsou drážděny tahem i pohybem kloubu