Francká říše

Francká říše

Francká říše

Francká říše (nebo franská říše) byla státním útvarem, jehož území se zhruba krylo s dnešním
Německem a Francií. Francká říše přesahovala na větší území, toto vymezení je pouze
orientační. Jednotlivé francké kmeny začaly určitou sounáležitost pociťovat od doby svého
prvního krále Chlodvíka (zemřel 511). Růst říše je spojen s šířením křesťanství, které přijal
i král a jeho družina.

Po Chlodvíkově smrti moc králů upadala a naopak rostla moc královských úředníků –
majordomů. Nejvýznamnější z nich se jmenoval Karel Martel. Karlu Martelovi se podařilo
v roce 732 porazit Araby v bitvě u Poitiers a zastavit tak jejich další postup na území francké
říše. Arabové se po této bitvě stáhli za Pyreneje a území Franků už nikdy nevybojovali. Karel
Martel zastavil nejen Araby, ale také celkový úpadek francké říše a jeho syn Pipin Krátký pak
mohl na znovu sjednoceném území založit novou dynastii Karlovců.

Největšího kulturního a územního rozmachu dosáhla francká říše za Karla Velikého (syn
Pipina Krátkého, 768 – 814). Karel Veliký bojoval na území dnešního Maďarska a podařilo se mu zcela zničit říši Avarů. Na západě zase vojensky čelil Arabům při svém tažení na Pyrenejský poloostrov. Zadní voj franckého vojska byl tehdy ale přepaden a všichni vojáci pobiti. Hrdinně zahynul i jeho velitel Roland. O tři století později sepsal neznámý autor hrdinský epos Píseň o Rolandovi. V něm oslavil hrdinu, který do posledního dechu bojuje za svého krále.

Mapa podle Stevenson, J.: Dějiny Evropy

Karlovým snem bylo znovu obnovit říši v rozsahu bývalé říše římské. Na cestě ke svému cíli
se Karel Veliký o Vánocích v roce 800 nechal v Římě korunovat císařem. Francká říše
fungovala jinak než říše římská, neměla jedno hlavní centrum, nepotřebovala velké množství
úředníků. Karel svoji říši řídil tím, že neustále objížděl a kontroloval jednotlivé leníky a
vybíral od nich daně. Vlastníkem veškeré půdy v říši byl totiž on, půdu (léno; latinsky
feudum) propůjčoval v doživotní nebo dědičné držení členům své družiny – leníkům (z lat.
feudálům), kteří ji pak dále mohli propůjčit dalším vazalům. Při svých cestách po zemi
přebýval král v opevněných palácích (tzv. falcích), Karlovým nejoblíbenějším sídlem byly
Cáchy (Aachen), kde byl také po své smrti pochován. Jeho hrobka se zachovala až do náletu
v roce 1944.

Karlova rozsáhlá říše ale nevydržela přes dvě generace. V roce 843 se rozdělila na dvě části –
říši východofranckou (přibližně území dnešního Německa) a západofranckou (přibližně území
dnešní Francie).

Karolínská renesance
Karel podporoval vzdělanost, kulturu a na svůj dvůr v Cáchách zval významné učence a umělce té doby. Architekturu, písemnictví a umělecké řemeslo té doby označujeme jako karolínskou renesanci. Chtěl obnovit latinu a zavést ji jako jazyk církve a vzdělanosti. Z Říma proto nechal přivézt starořímské
listiny a učební texty. Latina měla umožnit jediný správný výklad náboženských textů. Karel sám podporoval, aby se do všech klášterů v jeho říši dostala základní knihovna latinského křesťanství.

Trůn Karla Velikého v Aachen

Karlovy vojenské úspěchy mu dávaly velké bohatství, které mu umožňovalo věnovat dostatek prostředků na rozvoj umění. Jeho velikost mělo podtrhnout i umělecké ztvárnění jeho vlastní osoby. Jezdecká soška Karla Velikého je jediná bronzová plastika, která se zachovala z 8. století.
Císař má na hlavě korunu, v ruce meč a říšské jablko. Dnes je tato soška uchována v pařížském Louvru. Kromě tohoto malého dílka, které je z uměleckého hlediska spíše raritou, se z období karolínské renesance nedochovala žádná jiná socha. ( → na obrázku)

Karel osobně dbal o kvalitu vytvářených knih, jednotlivé exempláře byly zdobeny
propracovanými ilustracemi. Přímo u cášského dvora vznikla škola miniatur, která zdobila
vznikající rukopisy. (↓ ilustrace k bibli z roku 846)

Pro karolinskou renesanci je typický nejen rozvoj učenosti mnichů, ale i rozšíření základní
znalosti čtení a psaní. Týkalo seto však pouze úzkého okruhu lidí z císařova okolí. Karel
vydával svá nařízení písemně, neboť to usnadňovalo správu říše. Proto vyžadoval, aby jeho
úředníci a dvořané uměli číst a psát. Sám se naučil psát až v dospělém věku. Ve franckých
klášterech bylo v době Karla Velikého vytvořeno nové písmo, které se nazývá karolinská minuskula. Bylo velmi jednoduché, praktické a rychle se rozšířilo. Trůn Karla Velikého v Aachen Z karolinské minuskuly vznikla později malá písmena abecedy, kterou používáme dnes i my – nazývá se latinka. Velká písmena (majuskule) byla převzata z antických nápisů.

reklama