1. Společensko-historické pozadí
Dílo vznikalo v letech 1823–1831. Rusko té doby bylo zemí velkých kontrastů – na jedné straně absolutistická moc cara, na druhé straně nastupující inteligence ovlivněná evropským liberalismem. Puškin byl blízký hnutí děkabristů (šlechticů, kteří se pokusili o převrat v roce 1825), což se odráží v jeho kritickém pohledu na společnost. Je to doba přerodu romantismu (důraz na cit, osamělého hrdinu) v realismus (objektivní popis společnosti).
2. Další autoři té doby
George Gordon Byron (Childe Haroldova pouť) – Puškinův velký vzor, zakladatel moderního romantismu.
Mikhail Jurjevič Lermontov (Hrdina naší doby) – stvořil dalšího typického „zbytečného člověka“.
Nikolaj Vasiljevič Gogol (Revizor) – kritický realismus v Rusku.
Walter Scott – zakladatel historického románu.
3. Autor: Alexandr Sergejevič Puškin (1799–1837)
Největší ruský básník, zakladatel moderní ruské literatury. Měl šlechtický původ (jeho pradědeček byl černošský kníže Hannibal, oblíbenec Petra I.). Byl to bouřlivák, často v nemilosti u cara, žil ve vyhnanství. Jeho život skončil symbolicky jako v jeho knihách – zemřel na následky zranění z souboje, v němž bránil čest své manželky Natalie.
4. Literární rozbor díla
Druh a žánr
Literární druh: Epika (má děj), ale s výraznými lyrickými prvky.
Literární žánr: Veršovaný román (unikátní forma, která spojuje epický příběh s básnickou formou).
Děj
Příběh je postaven na zrcadlové kompozici (záměna rolí):
Oněgin na venkově: Znuděný švihák Evžen Oněgin přijíždí na venkov, aby převzal dědictví po strýci. Seznamuje se s básníkem Lenským.
Taťánin dopis: Venkovská dívka Taťána se do Oněgina zamiluje a napíše mu upřímné vyznání. Oněgin ji chladně odmítá s tím, že není stvořen pro manželství.
Tragédie: Na oslavě Taťániných jmenin Oněgin provokuje Lenského flirtováním s jeho milou Olgou. Dojde k souboji, v němž Oněgin svého přítele Lenského zabije. Zdrcený Oněgin odjíždí do ciziny.
Setkání v Moskvě: Po letech se Oněgin vrací a potkává Taťánu jako sebevědomou kněžnu a manželku generála. Tentokrát vyznává lásku on jí.
Rozuzlení: Taťána Oněgina odmítá. Přiznává, že ho stále miluje, ale zůstane věrná svému muži. Oněgin zůstává sám ve své vnitřní prázdnotě.
Postavy
Evžen Oněgin: Typ „zbytečného člověka“. Je vzdělaný, inteligentní, ale neschopný najít smysl života. Je cynický, znuděný a jeho lhostejnost ničí životy ostatních.
Taťána Larina: Ideál ruské ženy. Upřímná, hloubavá, miluje přírodu a knihy. Postupem děje dozrává z naivní dívky v důstojnou aristokratku.
Vladimír Lenskij: Mladý, naivní básník a snílek. Je protikladem Oněgina – věří v lásku, přátelství a ideály. Jeho smrt symbolizuje konec čistého romantismu.
Olga Larinová: Taťánina sestra, veselá, krásná, ale povrchní. Rychle na Lenského zapomene.
Jazyková stránka
Oněginská strofa: Puškin vytvořil vlastní formu o 14 verších s pravidelným rýmovým schématem (AbAbCCddEffEgg).
Vypravěč: Je velmi aktivní, vstupuje do děje, mluví ke čtenáři, komentuje módu, kulturu i své vlastní pocity (lyrické odbočky).
Jazyk: Velmi bohatý, mísí se v něm vysoký styl s hovorovými výrazy a ironií.
Kompozice
Zrcadlová (symetrická): V první části odmítá Oněgin Taťánu, v druhé části odmítá Taťána Oněgina.
Chronologická: Sleduje vývoj postav v čase několika let.
Lyrické vsuvky: Autor často přerušuje děj, aby mohl filozofovat o tehdejším Rusku.
Tématická výstavba
Hlavní téma: Hledání smyslu života, ztráta ideálů, rozpor mezi city a společenskými povinnostmi.
Motivy: Souboj, dopis, zbytečný člověk, město vs. venkov, osudová chyba.
Časoprostor
Místo: Ruský venkov, Petrohrad (plesy, divadla), Moskva.
Čas: 20. léta 19. století.
Literární směr
Romantismus s prvky realismu. Romantický je hrdina a jeho rozervanost, realistický je podrobný popis ruské společnosti a životního stylu.
5. Filmová a divadelní zpracování / Zajímavosti
Opera: Naprosto nejslavnější je opera P. I. Čajkovského (scéna s dopisem patří k vrcholům světové opery).
Balet: John Cranko vytvořil slavnou baletní verzi.
Film: Např. britsko-americký film Onegin (1999) s Ralphem Fiennesem a Liv Tyler.
Zajímavost: Puškin napsal Oněgina tak mistrně, že v něm popsal téměř vše o tehdejším Rusku – od jídelníčku po filozofické debaty. Proto se dílu také přezdívá „encyklopedie ruského života“.
