Francios Villon – Závěť (Velký testament)

Závěť (v originále Le Testament) je jedním z nejpozoruhodnějších děl světové literatury. Villon ho napsal ve chvíli, kdy byl zlomený vězením, nemocný a přesvědčený, že se blíží jeho konec. Je to dílo plné rozporů – najdeš v něm hlubokou pokoru před Bohem i nejsprostší urážky, dojemné vzpomínky na matku i cynický výsměch smrti. Villon touto skladbou v podstatě vynalezl postavu „prokletého básníka“ stovky let předtím, než se pro to vžil termín.

1. Společensko-historické pozadí

Dílo vzniklo kolem roku 1461. Evropa se nacházela na sklonku středověku. Francie byla vyčerpaná stoletou válkou, v zemi vládla bída, morové rány a sociální nepokoje. Zároveň se však začínaly objevovat první záblesky renesančního myšlení – důraz na pozemský život, individualitu a prožitek „tady a teď“. Villonova tvorba přesně odráží tento rozkol: středověký strach z posmrtného soudu se v ní pere s renesanční touhou užívat si života.

2. Další autoři té doby

• Charles d’Orléans – francouzský vévoda a básník, Villonův současník (Villon se účastnil básnického klání na jeho dvoře v Blois).

• Christine de Pizan – jedna z prvních profesionálních spisovatelek, psala o postavení žen.

• Dante Alighieri (Božská komedie) – sice tvořil dříve, ale jeho vliv na vnímání hříchu a trestu v literatuře přetrvával.

• Geoffrey Chaucer (Canterburské povídky) – v Anglii rozvíjel podobně realistický pohled na různé společenské vrstvy.

3. Autor: François Villon (cca 1431 – po 1463)

Vlastním jménem François de Montcorbier. První „prokletý básník“. Byl to vystudovaný mistr svobodných umění na pařížské Sorbonně, ale místo kariéry učence zvolil život bohéma, rváče a zloděje. Byl zapleten do vraždy kněze, loupil v navarrské koleji a několikrát unikl šibenici (jednou díky amnestii při příjezdu krále). Jeho příjmení Villon patří jeho adoptivnímu otci, knězi, který se ho ujal. Po roce 1463, kdy mu byl trest smrti změněn na desetileté vyhnanství z Paříže, o něm mizí veškeré stopy.

• Další významná díla: Malý testament (Le Lais), Balada o oběšencích, Balady v žargonu.

4. Literární rozbor díla

Druh a žánr

• Literární druh: Lyrika (pocity, úvahy) s prvky epiky (vyprávění osudů).

• Literární žánr: Básnická skladba, stylizovaná jako parodie na právní závěť.

Děj (obsáhlý rozbor)

Závěť není ucelený příběh, ale rozsáhlý proud myšlenek, vzpomínek a odkazů uspořádaný do 186 strof, do kterých jsou vloženy samostatné balady.

Úvod: Účtování s minulostí Báseň začíná v momentě, kdy je Villon propuštěn z vězení v Meung-sur-Loire. Je fyzicky i psychicky zničený a svou zlost obrací proti biskupu Thibaultu d’Aussigny, který ho nechal věznit o chlebu a vodě. Villon rekapituluje své promarněné mládí – nelituje však svých hříchů kvůli morálce, ale spíše proto, že už nemá sílu ani peníze v nich pokračovat. Cítí se jako starec, ačkoliv mu je teprve třicet let.

Jádro: Odkazy přátelům i nepřátelům Básník se stylizuje do role umírajícího, který sepisuje svou poslední vůli. Protože nic nemá, odkazuje svým známým absurdní nebo urážlivé dary. Bohatým měšťanům odkazuje své dluhy, církevním hodnostářům svůj výsměch, milenkám své zklamané srdce. Mezi těmito ironickými slokami se objevují hluboké filozofické vhledy. Villon uvažuje o pomíjivosti krásy a slávy (motiv Ubi sunt – „Kde jsou?“).

Vložené balady: Klíčovou součástí jsou balady, které tvoří vrcholy díla:

• Balada o paní dřívějších dob: Slavná pasáž s refrénem „Ach, kdeže loňské sněhy jsou?“, kde básník vyjmenovává slavné a krásné ženy historie, které si vzala smrt.

• Nářek někdejší krásné zbrojmistrové: Drsný popis stárnutí. Kdysi krásná žena pozoruje své povadlé tělo a lituje, že krása tak rychle mizí. Je to naturalistický pohled na tělesný rozklad.

• Balada, kterou Villon napsal na žádost své matky: Dojemná modlitba k Panně Marii. Villon zde ukazuje svou druhou tvář – hlubokou úctu k matce a pokornou víru, která kontrastuje s jeho jinak cynickým stylem.

Závěr: Příprava na smrt V závěru básník popisuje svůj vlastní pohřeb. Chce být pohřben v klášteře sv. Aveta a na svůj hrob si přeje nápis, který ho líčí jako „chudého žáka“, který nic neměl a všechno rozdal. Dílo končí baladou, kde Villon žádá o odpuštění všechny – kromě těch, kteří ho věznili a mučili.

Postavy

• Vypravěč (Villon): Rozpolcená osobnost. Na jedné straně hříšník, zloděj a ironický glosátor, na druhé straně trpící člověk, který si uvědomuje svou malost před Bohem a časem.

• Pařížská spodina: Zloději, prostitutky, pijáci – Villonův „přirozený svět“.

• Autority: Biskup, soudci, bohatí měšťané – terče Villonovy satiry.

Jazyková stránka

• Villonovská (francouzská) balada: Specifická forma. Skládá se ze tří strof (obvykle o 7–12 verších) a závěrečného poslání (envoi). Refrén se opakuje na konci každé strofy i poslání.

• Kontrast stylů: Villon mísí vznešený biblický jazyk s vulgárními výrazy, argotem pařížského podsvětí a ironií.

• Symbolika: Smrt je vnímána jako demokratický prvek – bere si krále i žebráka stejně.

Kompozice

• Rámcová: Dílo je rámováno motivem sepisování závěti a přípravou na vlastní smrt.

• Mozaikovitost: Skladba nepůsobí jako jeden ucelený příběh, ale jako soubor pocitů, úvah a drobných příběhů.

Tématická výstavba

• Hlavní téma: Pomíjivost života, strach ze smrti a sociální nespravedlnost.

• Motivy: Memento mori (pamatuj na smrt), hlad, zima, alkohol, víra, matka, šibenice.

Časoprostor

• Místo: Paříž (krčmy, vězení, ulice, kostely).

• Čas: Polovina 15. století.

Literární směr

Pozdní středověk / raná renesance. Obsahuje středověkou nábožnost i renesanční individualismus a realismus.

5. Filmová a divadelní zpracování / Zajímavosti

• Villon v Čechách: U nás Villona nesmírně zpopularizoval Otokar Fischer svými kongeniálními překlady.

• Divadlo: Jiří Voskovec a Jan Werich napsali hru Balada z hadrů, která je o Villonovi a využívá jeho poezii v boji proti fašismu.

• Hudba: Villonovy texty zhudebnila řada interpretů, u nás například Hana Hegerová nebo Michal Horáček.

• Zajímavost: Villon se stal literární legendou díky tomu, že jako první psal o sobě „pravdivě“ – nesnažil se vypadat jako hrdina, ale přiznal své chyby, strach i špínu, v níž žil.