Charles Baudelaire – Květy zla

Charles Baudelaire – Květy zla

Autor: Charles Baudalaire

  • Narozen v Paříži, vystudoval internátní školu a začal studovat práva
  • Vedl bohémský život, založil časopis Veřejné blaho
  • Řadí se k francouzským prokletým básníkům 19. stol. (pojmenování prokletí básníci dal → Paul Verlaine)
  • Literární a umělecký kritik, píše v období romantismu a symbolismu (dobově jde však ale o realismus!)
  • Ve svých dílech popisuje bolest, utpení, nejistotu – vyvolané požitím drog
  • Stavěl se proti měšťanské společnosti, jeho pohled na svět byl cynický (bezohledný, necitelný) → nespokojenost ze života plyne z jeho dětství kdy mu otec zemřel a se svým otčímem nevycházel → začal se proti němu bouřit, připadal si že nezapadá do společnosti a svůj stesk se snažil vyjadřovat v básních
  • Díky překladu Edgara Allana Poea se stal slavným po celé Evropě
  • Zemřel v Paříži 1867 – paralýza (ochrnul na polovinu těla)

Další díla:

Básně:

  • Albatros
  • Exotický parfém

Eseje:

  • Umělé ráje (=Báseň o hašiši)

Knihy:

  • Estetické zajímavosti
  • Romantické umění

Zápisky:

  • Intimní deníky

Zařazení do historického kontextu:

Symbolismus

  • 80.léta 20. století ve Francii
  • Skutečnost popisována pomocí symbolů – snaha zachytit subjektivní prožitek

Dekadence

  • Opovrhování společností
  • Zaměření na vlastní nitro, mystika, únik do nereálných světů
  • Hledání krásy v ošklivosti, pocit přesycenosti a únavy ze společnosti, psaní o dosud tabuizovaných tématech (morbidita, erotika, kult smrti)
  • Pasivita, melancholie, neochota

Další autoři:

  • J.A. Rimbaud – báseň Opilý koráb, Iluminace
  • P. Verlaine – Saturnské básně, Romance beze slov
  • O. Wilde – Obraz Doriana Graye
  • A.P. Čechov – Tři sestry, Višňový sad

Literární druh: 

  • Lyrika

Literární žánr:

  • Poezie

Prostředí:

  • Paříž 19. století, blíže není uvedeno jelikož jsou to básně

Téma:

  • Ukázat krásu v ošklivosti, vlastní nitro, únavu ze společnosti

Kompozice:

  • Básnická sbírka kde je cca 140 básní

Básně jsou uspořádany do 6 tématických celků:

  1. Splín a ideál
  2. Pařížské obrazy
  3. Víno
  4. Květy zla
  5. Revolta
  6. Smrt

Motivy:

Splín a ideál:

  • smutek
  • bolest
  • melancholie
  • beznaděj
  • sen

Pařížské obrazy:

  • Sociální motivy
  • Velkoměsto
  • Lidé
  • Svítání
  • Soumrak

Víno

  • Alkoholové opojení
  • Nereálnost

Květy zla

  • Pesimismus
  • Beznaděj
  • Zničení
  • Krev
  • Temno

Revolta

  • Výsměch
  • Vzdor

Smrt

  • Konec
  • Zánik
  • Nová naděje

Jazykové prostředky:

  • Alexandrín ve formě sonetu

Alexandrín = rýmovaný dvanáctislabičný verš založený na jambu, po 6. slabice má pauzu
Sonet = 14 veršů rozdělených do 4 strof, dvou čtyřveršových – kvartet a dvou tříveršových – tercet

Znaky tvorby:

  • Jsou zde vystiženy protiklady – život x smrt, krása x ošklivost
  • Je zde oxymorón (= spojení dvou slov, který se navzájem vylučuje)
  • V básních líčí lásku a její krásu x láska a její zklamání, nevěra
  • Hledání krásy v ošklivosti, bolesti, …
  • Popisuje umění jako štěstí a harmonii života, obyčejný život je nudný a zlý
  • Často se objevují symboly, metafory a jiná obrazová pojmenování
  • Inspiroval se také vjemy, které dráždí smysly (zvuky, vůně, chutě, zrak)
  • Obdiv a zároveň nenávist k ženám

Hlavní myšlenka:

  • Vyjádření autorových nejniternějších pocitů, myšlenek a vzpomínek, které ukazují na jeho vnitřní neklid.
  • Snaha pobouřit a vyburcovat společnost.
  • Básník se chce osvobodit od konvence a zastaralých pravidel.
  • Dílo pokládá základy novodobé poezie.

Úryvek:

Zdechlina (Mršina, Mrcha)

Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblásků,

s nohama nahoru jak žena všeho znalá
a potíc jedy zpod žáru,
nedbale nestoudně dokořán otvírala
své břicho plné výparů.

Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně,
jak dopéci by chtělo tu
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně,
co spojilo kdys v jednotu;

a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě
jako květ rozvíjí se dál.
Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě
div neomdlela, na vás vál.

A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob
dralo se černo páchnoucích
pluků larv, valících se jako černý sirob
podél těch cárů živoucích.

To všecko klesalo a stoupalo jak vlna
či perlilo se praskajíc;
to tělo, řekl bys, nafouklé mlhou zplna,
množí se, žije ještě víc.

Ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jako v dálce
peřeje nebo vítr zní,
či zrní, které se obrací na opálce
za rytmického třesení.

Tvary se stíraly a jenom snem už byly,
na dávném plátně lehýnce
hozeným náčrtem, jejž mistr v pravou chvíli
dokončí dík jen vzpomínce.

Tam za skalisky nás pozorovala vztekle
neklidná psice, číhajíc
na chvilku, kdy se zas zakousne do rozteklé
mršiny, z níž teď nemá nic.

– A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!

Ano! jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávu zelenou.

Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vás budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlím jsem uchoval!