Samuel Beckett – Čekání na Godota

Samuel Beckett – Čekání na Godota

  • Klasické absurdní drama (1952) francouzského dramatika irského původu o 2 jednáních

Samuel Beckett (1906 – 1989)

Život:

  • Francouzský dramatik a prozaik irského původu, přítel Jamese Joyce (první práce byla Esej o Jamesovi Joyceovi)
  • Už v dětství nevšední jazykové vlohy – ve 22 letech jmenován profesorem angličtiny na Ecolé Normale Suúperieure v Paříži – Seznámil se s Jamesem Joycem – stal se jeho blízkým přítelem a překladatelem
  • Za 2. světové války se aktivně účastnil francouzského hnutí odporu, v roce 1946 se trvale usadil v Paříži

Tvorba:

  • 1969: Nobelova cena za literaturu
  • Nejvýznamnější představitel tzv. antidivadla či absurdního divadla, dramatické formy, která se zrodila po 2. světové válce (z otřesené víry v životaschopnost západních demokracií, z obavy před osudovým zvěčněním a zestádněním člověka ve světě zbožtělých tržních mechanismů)
  • Základní úloha jazyka navodit ovduší všeobecné zemdlenosti, zapůsobit na diváka spíše magií slov než dramatickou zápletkou, zabít vražedný čas a vyplnit prázdnotu čekání
  • Přijímá názor existencialistů – spoluautoři sartre a Camus
  • Přijímá absurditu jako holý fakt = obecný úděl člověka
  • Nevede hrdiny k zápasu s ní, zdůrazňuje pasivitu a bezmoc

Obecná charakteristika díla:

  • Absurdní divadelní hra o bezútěšných rovinách lidského údělu a nemožnosti jeho naplnění. Téma: strach z nepochopení světa, bezobsažný život. Je zde patrný vliv pomalu odeznívajícího existencialismu, úvah o smyslu bytí.

Místo a doba děje:

  • Neurčitý čas a prostor – opuštěné místo, jakási venkovská cesta, na scéně je jeden strom

Námět, dějová osnova:

  • Napsáno francouzsky, sám přeložil do angličtiny, divadelní prvotina (sláva – 500 repríz za 2 roky)
  • Hra je o čekání, které nekončí a nepřináší očekávaný výsledek

1. jednání:

  • Setkání 2 tuláků – z jejich chaotického a nesmyslného dialogu vyplývá, že čekají na jakéhosi Godota, který by měl změnit jejich životní osudy
  • Přichází pan Pozzo se sluhou Luckym – němý otrok ověšený věcmi (kufr, stolička)
  • Po jejich odchodu přichází chlapec s oznámením, že pan Godot jistě přijde zítra

2. jednání:

  • nazítří, stejná hodina a místo
  • Opakování prvního jednání, ale Pozzo je osleplý (závislí na Luckym a  tulácích)
  • Na konci každého jednání přichází chlapec s hlášením, že pan Godot dnes nepřijde, ale zítra určitě
  • Na konci se chtějí tuláci oběsit, ale přetrhne se jim provaz
  • Chtějí odejít, ale zůstávají stát

Hlavní postavy, jejich charakteristika:

  • postrádají zevrubnější charakteristiku
  • nemají jasnou minulost
  • chybí motivace jejich jednání (představují modelové typy lidských charakterů)

Blíže neurčení tuláci:

  • Estragon (V. mu říká Gogo) zdá se slabý a bezmocnývždy pořebuje Vladimirovu ochranu, má špatnou paměť
  • Vladimír (E. mu říká Didi, sám o sobě mluví jako o panu Albertovi), zdá se více vyspělý
  • Dvojice Pozzo (vychloubačný, brutální, až sadistický pán) a Lucky (ponížený, věčná oběť bez rozumu, plnící příkazy)

Autorův záměr (hlavní myšlenka díla):

  • Výraz absurdní situace soudobého světa (opakující se přítomnost, mizícíc minulost a nezřetelná budoucnost)
  • hrůza z nepoznaného světa
  • pocit tragičnosti a odcizení člověka ve světě moderní techniky a civilizace

Umělecké a kompoziční prostředky (jazyk, forma, stavba díla):

  • Dialog je atypický neustálým opakováním otázek a absurdností odpovědí, práce se synonymy zdůrazňuje pocit nejistoty, monotónnosti a rozmělňování významů
  • Neomalené vyjadřování umocňují vulgarismy
  • Účelem slov není sdělovat, jediná funkce ponechaná řeči je zabít čas, ukrátit si dluhou chvíliHra se slovy nahrazuje smysluplnou existenci (nejčastěji funguje na principu opakování a zrcadlení slov či gest)
  • Podobnost s Ionescovou Plešatou zpěvačkou
  • Bez děje a dramatické výstavby, tematika absurdní bezvýchodnosti, abstrakce člověka a světa, monotónnost, banalita dialogů, bezútěšnost, symbolika – opakování gest, akcí slov

= vyjádření stálé nemohoucnosti, bludného kruhu, jakoby vězení a nehybnosti (nic nekončí, všechno stále začíná), jednotlivé úsey mechanicky rozděleny refrénovou frází „čekáme na Godota“

  • Tragická bezútěšnost prokládána groteskními scénami – pády, padání kalhot, obouvání a zouvání bot – smutná komedie

Prolog:

  • Za dva roky 500 repríz – Událost roku
  • Navazuje na existencialismus
  • Camus, Sartre – snaí se nalézt jakkoli iluzorní a individualistické vykročení z nepřekonatelného kruhu samoty směrem k lidské kolektivitě a společenskému zápasu
  • „únava z angažovanosti“ – navrací se k tematice připomínající Sartrovu Nevolnost – účinněji, naléhavěji, beznadějněji
  • Camus, Satrte: vytříbený jazyk x Beckett: neomalené žvanění vyšperkované četnými vulgarismy, cílem je jen zabít čas
  • Tragické podobenství absurdity lidského údělu, jeidným možným smyslem života je nesmyslné očekávání a jediným způsobem, jak svůj úděl ulehčit je zaplašovat čas
  • Účelem slov není něco sdělit, ale jen ubíjet čas – autorova úmyslná destrukce jazyka
  • Na rozdíl od Ionescovy Plešaté zpěvačky není hrou o rozbíjení sdělné funkce jazyka, ale hrou o čekání
  • Vladimír a Estragon: tuláci (jž 50 let), redukovaní na nepatrné množství fyziologických potřeb (jíst, spát, vyměšovat) a na dvě tři potřeby „morální“ – nezůstat sami, čekat na Godota a zabíjet čas
  • Godot synonymem pro završení tuláckého života v bájném ráji tuláků, kde je co jíst, co pít kde si v teple lehnout
  • Jedinou alternativou, jiným završením letitého tuláctví, je pro  ně smrt
  • Mezi Godotem a smrtí neexistuje nic jiného než čekání
  • Žonglují se slovy – každá Vladimírova replika je zároveň i přihrávkou, směřující přes pomyslnou síť k Estragonovi s nadějí, že se jí estragon chopí a co nejlépe ji odehraje zpět. Ve druhém dějství parodicky přehrávají situace z dějství prvního
  • Hra určena přímo divákovi „Vladimír a Estragon jsou především klauny a prostor, v němž se pohybují, v němž (si) hraí, je (i) jevištěm, místem, kde se klauniáda předvádí.“
  • Významné rekvizity: buřinky, boty, padající kalhoty (estragon), pozzův krotitelský bič
  • Pirandelovská hra ve hře – když Pozzo přivede Luckyho a ten musí předvádět, co oni chtějí
  • Vladimír a Estragon pardoují i sami sebe, přehrávají (svým způsobem zdokonalují) svou včerejší klauniádu, parodují i Pozza a Luckyho
  • Vladimír a Estragon jsou vypouklými zrcadly, z nichž vystupuje  v hyperbolické karikatuře obraz člověka jako takového, k závěru, že Beckett právě jimi míří přímo k podstatě lidského údělu
  • 2 mezní body: hyperbolická mimeze lidského údělu jako neménného, stálého očekávání čehosi, co mu (snad) dodá nějaký smysl, na straně jedné a karikaturním podtržením nesmyslnosti pouhého trpného očekávání na straně druhé
  • Chlapec: rekvizita dementující očekávaného deus ex machina
  • Pozzo a Lucky – vztah podřízenosti, lze změnit předáním buřinky
  • Přeloženo do 20 jayků

Symboly:

  • Volba jmen (francouzské, slovanské, italské a anglické) – universalismus lidského údělu a světa vůbec (nesmyslnost existence, obecná bezútěšnost, neměnnost)
  • Blíže neurčený Godot může mít souvislost s anglickým God nebo francouzským godillot = slangový výraz pro botu (komické scény zouvání a obouvání), nebo je spíš symbolem čekání a mlhavé naděje

Dalším tvůrci absurdního dramatu:

Eugène Ionesco

  • Plešatá zpěvačka (1948)
  • Nosorožec (1960).

Václav Havel

  • Zahradní slavnost (1963)
  • Asanace (1987)
  • Audience

Předchůdce absurdního dramatu:

Alfred Jarry (Francie)

  • Král Ubu (1885)

groteskní zpracování úzkosi pramenící z existencionální nejistoty, z absence hodnot

znaky:

  • zobrazení skutečnosti jako nesmyslné
  • pocit bezmocnosti osamocení člověka a ztráta schopnosti dorozumění se s ostatními
  • ukazuje člověka ohroženého moderní civilizací
  • nemožnost poznat podstatu světa a změnit jej…
  • odstranění souvislého děje, ruší se klasické divadelní prostředí a postavy
  • opomíjení charakteristiky postav, opakování replik
  • deformace jazyka = ztrácí dorozumívací funkci
  • dialog = komunikace = prázdnota fráz, plané tlachání
  • tragické/tragikomické hry, smazání hranic mezi tragédií a komedií
  • groteskní prvky, černý humor
  • likvidace dramatického příběhu
  • scénické metafory
  • děj není doveden k řešení – není zápletky, není rozuzlení
  • čekání = šifra existence, napětí mezi nadějí a frustrací
  • absurdita
  1. existencionální
  2. koordinovaná = relativní
  3. nonsens = nesmyslné spojování slov
  4. sociální – byrokratické a společenská manipulace, nefunkční společenský systém (Havel)

předchůdci:

  • Georg Buchner
  • Alfred Jarry – král ubu

forma dramatu:

  • dialogy
  • děj je nesen postavami – není zde vypravěč
  • děj se odehrává v přítomném čase (o minulosti postav se dozvídáme pouze v dialogu)
  • jednota času, místa děje