Václav Hrabě – Blues pro bláznivou holku

Václav Hrabě – Blues pro bláznivou holku

Autor: Václav Hrabě (1940-1965)

Český básník, autor beatnické poezie, jediný představitel beat-generation u nás (+ Inka Machulková a Vladimíra Čerepková), beatník, Mácha v texaskách
Narozen v Lochovicích u Berouna jako syn železničáře. Vystudoval jedenáctileté gymnázium v Hořovicích a poté i Vysokou školu pedagogickou v Praze – obor čeština a dějepis. Odmala ho bavila hudba, hrál na housle, klarinet a saxofon, sám také skládal. Se studentskými soubory vystupoval v Redutě, Olympiku a dalších sálech. Miloval jazz, jazz hrál a jeho básně jsou vlastně také takovým jazzem.
Po skončení vojenské služby vystřídal Václav Hrabě několik zaměstnání – byl knihovníkem v Městské knihovně, pracoval jako vychovatel v učňovském středisku, byl lektorem poezie v časopise Tvář, pracoval v poetické kavárně Viola a nakonec nastoupil jako učitel na základní škole.
Václav Hrabě byl nadšen dělníky i Fidelem Castrem. Byl to obraz přesvědčení mladé generace šedesátých let. Byli přesvědčeni o tom, že lze dosáhnout „socialismu s lidskou tváří“. V roce 1965 se  setkal s americkým básníkem Allenem Ginsbergem, ve svých dvaceti pěti letech tragicky zahynul na otravu plynem (předpověděla mu to cigánka na parníku na Vltavě, napsal o tom v jedné básni – že odejde ze světa jako mladý a že zemře na otravu).

Dílo Václava Hraběte:

Publikoval své básně pouze časopisecky, za jeho života se tedy jeho básně nedočkaly vydání. Krátce po jeho smrti se jeho básně recitovaly v pražské Viole, brněnském Malém divadle hudby a poezie a v litvínovském Docela malém divadle. Z díla Václava Hraběte se dochovalo asi osmdesát básní a jediná próza. Rytmem naplněné básně si přímo říkaly o jejich zhudebnění. Některé z nich, zvláště v podání Vladimíra Mišíka, doslova zlidověly (Variace na renesanční téma). Básně psal na psacím stroji a rozšiřoval je mezi přátele (někteří ale vůbec nevěděli, že píše poezii)
Václav Hrabě se stavěl proti měšťáctví, pokrytectví a dvojí morálce. Jeho básně byly někdy barokně rozmáchlé, jindy až provokativně přízemní.

  • Stop-time – 1969, pásmo, které vyšlo jako bibliofilie
  • Blues v modré a bílé – 1977
  • Černé nebe nad městem (v exilu 1985)
  • Blues pro bláznivou holku – 1991, reprezentativní poezie Václava Hraběte
  • Horečka – jediná dochovaná povídka
  • hra Margot (rukopis byl později ztracen)

Název: Blues pro bláznivou holku (knižně + a jiné básně)

  • Básně často bez názvu, byly jim často přiřazeny později – výbor 12 básní, které připravil už za svého života

Literární druh:

  • poezie

Literární žánr:

  • balady
  • básně (Hrabě využíval širokou škálu forem – blues, sonety, ale i jiné lyrické nebo lyricko-epické žánry, jako byla píseň, romance, ukolébavka, tercína ad. Některé z těchto žánrů jsou ovšem vzhledem k obsahu básní míněny ironicky – „Romance“, „Ukolébavka“)

Téma díla:

  • znaky směru beatnické generace – o lásce, zradě, poznávání života, o mládí, společnosti, pohledu druhých lidí, odsouzení současné morálky, mezigenerační problémy, věnováno obyčejným lidem, lidem na okraji spoelčnosti
  • Básníkovy rané verše jsou protkány ostrými, místy až provokativními výpady vůči těm, kteří lhostejností a bezcitností zavinili lidské tragédie právě těchto smolařů. V básních jsou často ostře konfrontovány dva světy: svět svobody a spravedlnosti, a oproti tomu svět lhostejnosti, ponižování a útisku.

Nejdůležitější motivy díla:

  • trubka (Miles Davis)
  • láska
  • válka
  • odmítání
  • milování
  • Praha
  • příroda
  • tramvaje
  • ulice
  • večer

Časové zařazení + historie:

  • 1945 – 1968
Rozdělení literatury u nás do 3 proudů:
  • oficiálně vydávaná
  • samizdatová – texty šířeny mezi čtenáři přepisováním na stroji
  • exilová – vydávaná v zahraniční

  • oslava konce válka
  • obava o budoucnost

Literární skupiny:
  • Skupina 42 – Josef Kainar, Ivan Blatný, Jiří Kolář
  • Skupina kolem časopisu „Květen“ – Miroslav Holub
  • Skupina kolem časopisu „Host do domu“ – Jan Skácel, Oldřich Mikulášek, Milan Uhde
  • Ohnice - Josef Hiršal, Bohumila Grögerová
  • + Underground později (Ivan Wernisch, Karel Kryl, Ivan Martin Jirous)

Kompozice díla:

  • 12 básní
  • na začátku Prolog na konci Báseň skoro na rozloučenou
  • verš nepravidelný
  • někdy volný
  • velmi proměnlivý
  • veliká hudebnost a smysl pro rytmus

Postavy:

Básnický subjekt

  • píše ze svého pohledu nejčastěji, někdy z pohledu ženské osoby.
  • Záměrně se stylizuje do role outsidera, člověka vědomě stojícího na okraji společnosti, kterou pohrdá, případně do role šaška, blázna, vandráka, žebráka či prokletého básníka.

Čas a prostor:

  • není přesně určen
  • často motivy Prahy a bloudění v ulicích
  • domov
  • současnost

Jazyk:

  • nepoužívá interpunkci
  • používá nezvyklá slovní spojení, neotřelá přirovnání, je plný nápadů, originální
  • popisy a vyjádření všedních věcí je originální
  • někdy používá asociace, které zdůrazňuíe úsporností veršů. Často využívá epiteta (básnické přívlastky), kontrasty.
  • obecná čeština, slangové výrazy, citově zabarvená slova
  • anafory – básnická figura, opakování stejných slov na počátku veršů nebo slok

Okolnosti vydání:

  • Až v pozůstalosti nalezena kompletní sbírka, ta v roce 1990 v čs. vydavateli vyšla

Obsah:

  • Prolog
  • Podzim
  • Variace na renesanční téma
  • Ospalé něžnosti
  • Krátká báseň o Praze
  • Romance
  • Infekce
  • Blues na památku Vladimíra Majakovského
  • Ty
  • Ukolébavka
  • Zavři oči
  • Báseň skoro na rozloučenou

Variace na renesanční téma

  • nejznámější text Václava Hraběte. O její popularizaci se v sedmdesátých letech zasloužil zejména Vladimír Mišík, o několik let později pak písničkář Vladimír Veit. Zmiňovanou variací je v tomto případě moderní obdoba středověkých svítáníček, milostných písní o ranním loučení milenců. Variace toho jaká je láska. Na první pohled se jedná o jednoduchou písňovou formu o čtyřech strofách, pravidelně rýmovanou, jen v úvodní strofě je rytmus báseň tematicky narušen.

Blues na památku Vladimíra Majakovského

  • skladba, tempo, rytmus, téma básně na hudebníím vystoupení, Van Gogh, podobný osud jako Majakovský

Báseň skoro na rozloučenou

  • vrací se zpět k Prologu a reaguje na něj, cítíme, jak se lyrický subjekt ztotožňuje s těmi, které v „Prologu“ opěvoval.