Dýchací soustava člověka

funkce: – zajištění dostatečného příjmu kyslíku a odvodu oxidu uhličitého

– činnost dýchání = RESPIRACE – zajišťovaná spoluprací oběhové a dýchací soustavy →

zajištění rozvodu kyslíku a odvodu oxidu uhličitého

Transport kyslíku:

– ze zevního prostředí až na místo spotřeby (k buňkám)
– je zajištěn 4 pochody:

transport O2 ze zevního prostředí do plicních sklípků (alveol) -> zajišťován ventilací plic
difuze O2 z alveol do kapilární krve
transport O2 krví do vlásečnic ve tkáních
difuze O2 z tkáňových vlásečnic do okolních buněk

Transport oxidu uhličitého:

– probíhá 4 pochody v opačném směru
– rozlišujeme 2 typy dýchání:

ZEVNÍ (= plicní) – výměna O2 a CO2 mezi plícemi a krví
VNITŘNÍ (= tkáňové) – výměna O2 a CO2 mezi krví a tkáněmi

– v klidu jsme schopni přijmout 250 ml O2 / minutu a vydat 200 ml O2 / minutu

STAVBA DÝCHACÍHO ÚSTROJÍ

horní cesty dýchací
dolní cesty dýchací
plíce

1. Horní cesty dýchací

vytvářejí se v zárodečném vývoji ze stejného základu jako dutina ústní v obličejové části zárodku
tvoří: 1. dutina nosní (CAVUM NASI)
2. hltan (PHARYNX)

ad. 1.

rozdělena přepážkou na 2 části: – na začátku mezi nosními dírkami = chrupavčitá přepážka
v zadní části k. radličná a svislá ploténka k. čichové
spodina d. nosní je tvořena patrovými výběžky horní čelisti a dvěma k. patrovými
ve stropě d. n. je dírkovaná ploténka k. čichové
ze stran do d. n. vystupují 3 páry nosních skořep -> rozdělují v každé půlce d. n. na horní, dolní a střední průchod celá dutina nosní je vystlána sliznicí
horní průchod obsahující čichový oddíl je vystlán sliznicí, která obsahuje smyslové čichové buňky
střední a dolní průchod obsahují dýchací oddíly, v těch je sliznice růžové barvy, která má na povrchu řasinkový epitel a pod ním vyúsťují žlázky, které produkují hlen
do dolního průchodu vyúsťuje slzovod
sliznice d. n. je bohatě protkaná drobnými žilkami, kt. při zduření mohou prasknout – krvácení
vzduch procházející d. n. je zvlhčován, ohříván a zbaven různých nečistot
d. n. je spojena s vedlejšími dutinami nosními (SINUSY)
SINUSY – nacházejí se v kostech obklopující d. n.(k.čelní, k.čichová, k.klínová, horní čelist)
vystlány sliznicí a vyplněny vzduchem
při rýmě mohou být postiženy zánětem
=> působí jako rezonátory při vytváření hlasu

ad. 2.

rozlišujeme 3 části:

nosohltan (NASOPHARYNX)
č. ústní
č. hrtanová

Nosohltan

spojen s dutinou nosní zadními nosními otvory
vysoký 2,5 cm, hluboký 1,5 cm
ze stran do něj vyúsťují Eustachovy trubice, které přicházejí ze středního ucha
vystlán sliznicí s řasinkovým epitelem, zde jsou žlázky, které produkují hlen
v klenbě se hromadí velké množství mízní tkáně → vytváří „hltanovou mandli“ – nosní mandle – u dětí silná (často dochází ke zduření)

Č. ústní

mezi nosohltanem a ústní částí hltanu se nachází patrohltanový závěr – tvořen měkkým patrem, při dýchání je patro volně svěšeno, ale při polykání, mluvení bývá zdviženo nahoru
do ústní části hltanu se otvírá d. ústní, která je křižovatkou dýchacích a trávicích cest

Č. hrtanová

na spodní část hrtanové části nosohltanu navazuje hrtan a jícen
na přechodu hrtanové č. hrtanu a hltanu je příklopka (EPIGLOTIS), která se při polykání zavírá

Význam dýchání nosem:

+ tělesný a duševní rozvoj dítěte

– při neprůchodnosti v důsledku zduření hltanové mandle se objevují různé potíže:

dýchání je mělké a povrchové → není zajištěn dostatečný přísun O2 = únava, netečnost
při mělkém dýchání se pořádně nezapojují k činnosti dýchací svaly
potíže se projevují ve spánku, chvíli nedýchá a pak dýchá ústy – lapá po dechu
při jídle – dýchá pusou, nemůže pořádně jíst

2. Dolní cesty dýchací

+ plíce se vytvářejí v embryonálním (zárodečném) vývoji jako vychlípeniny trávicí trubice na

rozhraní hltanu a jícnu tvoří:

1. hrtan = LARYNX
2. průdušnice = TRACHEA
3. průdušky = BRONCHI

ad. 1. HRTAN

umístěn vepředu krční krajiny
dutý, trubicovitý orgán
u mužů dlouhý 7 cm a u žen 5 cm
přední část hrtanu kryta dolními jazylkovými svaly
na obou bocích umístěny laloky štítné žlázy
vystlán sliznicí s řasinkovým epitelem
podkladem hrtanu jsou chrupavky
největší chrupavka = chrupavka štítná
tvořena 2 ploténkami, přední okraje těchto plotének se spojují a vytvářejí vepředu ostrou hranu = ohryzek (u mužů viditelný)
k ch. š. je připojena vazivová blána a pomocí ní je hrtan zavěšen k jazylce
prstencová chrupavka – tvar prstenu, oblouk prstenu směřuje dopředu, dále tvořena čtyřúhelníkovou ploténkou a k této ploténce jsou kloubně připojeny další dvě menší chrupavky – trojboký tvar = chrupavky hlasivkové
součástí hrtanu je hrtanová příklopka (EPIGLOTIS) – na přechodu mezi jícnem a hrtanem
při polykání uzavírá přístup do hrtanu
jednotlivé chrupavky spojeny vazy a drobnými kloubky a zvenku se k nim připojují příčně pruhované svaly – ty svou kontrakcí ovlivňují velikost hrtanové dutiny při dýchání, mluvení, polykání; a dále ovlivňují postavení chrupavek
dutina hrtanová má tvar přesýpacích hodin
v nejuzším místě z chrupavky štítné k chrupavkám hlasivkovitým vedou dvě řasy: nepravé hlasové řasy – sytě červené, nepohyblivé
uzavírají mezi sebou poměrně velkou štěrbinu
neovlivňují tvorbu hlasu
pod těmito řasami jsou – pravé hlasové řasy – vedou z chrupavky štítné na hlasovité
chrupavky => hlasivky
podkladem je hlasivkovitý sval a vazivová blána
pokryty bělavou sliznicí
svaly kolem hrtanu svojí kontrakcí zužují nebo rozšiřují štěrbinu kolem hlasových řas
při dýchání je štěrbina mezi pravými řasami široce rozevřena
těsně před mluvením se hlasivky napnou a hlas. štěrbina mezi nimi se uzavře
při mluvení – výdechem – se hlasivky rozevřou a rozechvějí
pravidelným otevíráním a zavíráním se nad hlasivkami rozechvěje vzduch a vzniká základní
tón, ale to ještě není lidský hlas
teprve až rozechvěním vzduchu v rezonančních dutinách (hrtanu a dutině ústní) dochází k zabarvení zvuku
ke správné artikulaci pomáhá: jazyk, zuby, rty, patro → je nám rozumět, co říkáme

– růst hrtanu: ○ v dětství roste pozvolně, nejsou rozdíly mezi pohlavými

○ v pubertě je růst rychlejší a nastávají rozdíly mezi pohlavými

– mezi hlasovými řasami a hrtanem * disproporce – mění se hlas (mutování),

ukončen kolem 23. roku

ad. 2. PRŮDUŠNICE

navazuje na hrtan
pružná trubice dlouhá 12 cm, vnitřní průměr až 2 cm
ve výšce 4. – 5. obratle se větví na dvě průdušky
stavba: – stěnu vepředu a po stranách tvoří chrupavky podkov. tvaru – mezi sebou spojeny vazivem
zadní stěna tvořena hladkým svalstvem – příčné a podélné → umožňují natažení a zkrácení průdušnice
uvnitř vystlána sliznicí s řasinkovým epitelem – obsahuje hlenové žlázky

ad. 3. PRŮDUŠKA

vzniká rozvětvením průdušnice
pravá průduška → pravá plíce
levá průduška → levá plíce
v plicích se dále větví
stavba se shoduje se stavbou průdušnic (ale postupným větvením ubývá chrupavč. podkladu)

Ochrana dýchacích cest → zajišťuje řasinková epitel – zachycuje prach. částice, bakterie

→ hlen, který produkují žlázky

pohybem řasinek všechny nečistoty směřují ven – u kuřáků fce omezena – postupné zanášení DC
kašel – větší částice v dýchacích cestách, které ho vyvolají
nepodmíněný reflex

Plíce = PULMONES

vlastní dýchací orgán
velmi lehké, tenké, pružné, houbovité
v mládí narůžovělé, v pozdějším věku šedočernomramorované
uloženy v dutině hrudní
tvořeny pravou a levou plící
tvar plic je přizpůsoben tvaru dutiny hrudní
rozlišujeme: – spodinová plocha = báze plic
žeberní plocha
mezihrudní plocha
hrot plic – vrcholek
báze plic – nasedá na klenbu bránice, proto je vyhloubená
žeberní plocha – vyklenutá, směřuje k bočním stěnám dutiny hrudní
mezihrudní plocha – vyhloubená, umístěno srdce
v levé části otisk srdce větší – směřuje sem srdeční hrot
ve střední části – branka plicní (HILUS) – zde vstupují průdušky, větev plicní tepny a vystupují plicní žíly a mízní cévy
mezi plícemi prochází průdušnice, jícen a velké cévy
plicní hrot – dosahuje úrovně 1. žebra
každá plíce je hlubokými zářezy rozdělena na laloky
pravá plíce – 3 laloky – horní, dolní, střední
levá plíce – 2 laloky – horní, dolní
povrch plic pokrývá tenká vazivová blána – poplicnice (PLEURA PULMONALIS) –
přechází na stěnu dutiny hrudní – pohrudnice (PLEURA PARIETALIS) – uzavírá dvě
samostatné dutiny pohrudniční
prostor mezi těmito dvěma dutinami pohrudničními = mezihrudní prostor(MEDIASTINUM)
mezi poplicnicí a pohrudnicí je úzká štěrbina, která je vyplněna malým množstvím tekutiny, kt. umožňuje hladký pohyb při dýchacích pohybech; v této štěrbině je negativní tlak (podtlak)
do pravé a levé plíce vstupuje pravá a levá průduška, v plicích se větví na menší větvičky – průduškový strom – postupně zakončeno, na konci jsou nejmenší – průdušinky
(BRONCHIOLY) – na ně navazují alveolární chodbičky → ústí do plicních váčků a stěny váčků se hroznovitě vyklenují → vznikají plicní sklípky (ALVEOLY PULMONIS)
plicními sklípky končí cesty dýchací
mezi jednotlivými chodbičkami je vazivo
plicních sklípků je mnoho – stěna tvoří 80 m² – aktivní dýchací plocha je menší – využíváno 75%, 25% je rezerva – ta je při tělesné zátěži větší
stěna plicních sklípků je tenká (výměna dých. plynů) a tvořena jednovrstevným epitelem
vnější strana plic – bohatě protkaná sítí vlásečnic

Dýchací pohyby

výměna vzduchu (ventilace plic) v plicích se uskutečňuje střídáním zmenšování a zvětšování dutiny hrudní → způsobeno vdechem (INSPIRIUM) a výdechem (EXSPIRIUM)
při vdechu činností dýchacích svalů se hrudník zvedá a rozšiřuje – ve směru příčném a svislém
hlavní dýchací svaly při vdechu – bránice, zevní mezižeberní svaly
bránice se stahuje, oplošťuje a mírně klesne – zvětšuje d. hrudní ve svislém směru
zevní mezižeberní svaly (vdechové) nadzvedávají žebra – rozšiřují d. hrudní do stran a předozadním směru
u malých dětí brániční (abdominální) dýchání
u dospělého dýchání smíšené (někdy kostální = žeberní)
výdechem se hrudník vrací do výchozí polohy → d. h. se zmenšuje → vzduch z plic vypuzován
pasivní pohyby – pohyby bránice
umožněny pružností plic
při námaze – vnitřní mezižeberní svaly
při velké námaze, kdy rychle stoupá spotřeba O₂se uplatňují pomocné svaly dýchací:
○ vdech → sv. kloněné, zdvihač hlavy, velký a malý prsní sval, široký sval zádový
○ výdech → čtyřhranné svaly bederní
pohyb hrudníku doprovázen pasivním pohybem plic – umožněn jiným rozdílným tlakem ve štěrbině mezi poplicnicí a pohrudnicí

Řízení dýchacích pohybů:

nepodmíněná reflexní činnost (nemůžeme je do určité míry ovlivnit vůlí)

centrum pro řízení dýchacích pohybů je v prodloužené míše – zde vznikají vzruchy – ty jsou vedeny odstředivými drahami k dýchacím svalům

aktivitu dýchacích svalů ovlivňuje koncentrace CO₂ v krvi
hodně CO₂ – zvýšená dráždivost dých. centra → dýchání hlubší a rychlejší

aktivitu dále ovlivňuje sensitivní zakončení bloudivého nervu v plicní tkáni

při vdechu se podráždí zakončení bloudivého nervu a vzniklé vzruchy jsou vedeny do dých. centra a utlumí se činnost dých. centra → ustanou kontrakce dýc.svalů → výdech – při výdechu klesá dráždivost → končí utlumování dých. centra → vdech

dále dýchací pohyby do určité míry ovlivňuje mozková kůra – např.: můžeme vůlí zadržet dech, zrychlit dýchání apod.

Ventilace plic

= výměna vzduchu v plicích
dechová frekvence u dospělého v klidu – 16 vdechů a výdechů / min
malé děti mají frakvenci vyšší
pravidelné střídáním vdechů a výdechů
zvyšuje se při zátěži, nemocích, emocích, v prostředí s vyšší teplotou
dospělý člověk, který provádí klidové dýchání – objem vyměněného vzduchu je asi 500ml za jeden nádech a výdech => respirační vzduch
toto množství se zvyšuje při námaze
zvyšuje se hodnota minutového objemu – kolik vzduchu projde plícemi za 1 minutu
hodnotu získáme výpočtem dechové frekvence a objemu respiračního vzduchu

Vitální kapacita plic

objem vzduchu, který po maximálním vdechu maximálně vydechneme
spirometr – přístroj na měření vitální kapacity plic
hodnota je ovlivněna – pohlavím, hmotností, výškou, věkem, trénovaností
hodnota vit. kapacity plic je hlídána u sportovců, u onemocnění plic a svalových onemocnění
nepředstavuje veškerou kapacitu plic (přesto v plicích zůstává určité množství vzduchu – 1-2 litry => zbytkový (reziduální) vzduch
dá se zjistit hodnota doplňkového vzduchu (= to, co jsme schopni vdechnout po klidovém vdechu) – 2-2,5 litru
zásobní vzduch (= to, co jsme schopni vydechnout po klidovém výdechu) – cca 1 litr
sečtením respiračního, doplňkového a zásobního vzduchu dostaneme vitální kapacitu plic

Dýchání a výměna dýchacích plynů

zevní: – výměna dýchacích plynů mezi plícemi a krví
- uskutečněno tzv. difuzí – rozhodující je hodnota parciálního tlaku dýchacích plynů CO₂, O₂ v krvi a alveolárního vzduchu (rozdílnost tlaků v krvi a plicích) – hodnota je rozdílná
- vzduch, který se nachází v plicních sklípcích – alveolární vzduch
vnitřní: – výměna plynů mezi krví a tkáněmi
- ke tkáňovým buňkám se dostává O₂ důležitý pro oxidační metabolické pochody → uvolňuje se energie → dodává se buňkám, které to potřebují
- probíhá difuzí (rozdílnost tlaků CO₂ a O₂ v krvi a tkáních)

Hypoxie = stav, kdy v krvi poklesne hodnota kyslíku (není to pokles pod kritickou hodnotu)

příčiny: ○ prostředí, kde se snižuje obsah O₂ve vzduchu
○ nedostatečná činnost srdce
○ chudokrevnost (anémie)
průvodní jev – modrání kůže a sliznice okolo úst → cyanóza
citlivě reaguje mozek – chvilkové – mozku se nic nestane
15 – 20 s – ztráta vědomí
3 minuty a více – poškození mozkových buněk

Dýchací soustava člověka