Politologie jako společenská věda
15. 7. 2021 2021-07-15 12:03Politologie jako společenská věda
Politologie jako společenská věda
- – předmět a vývoj politologie
- – nejvýznamnější představitelé evropského politického myšlení
- – politika, politický program
- – politické ideologie
- – boj za lidská práva
Předmět a vývoj politologie
- – Politologie = vědecká disciplína zabývající se studiem politiky
- – polis(město) + logos(slovo,určení, věda)
- – je to věda objektivní, kritická(zkoumá, ověřuje)
Dělení:
- – normativní(stanoví, co by mělo být, od obecného ke konkrétnímu)
- – pozitivní(popisuje)
- – prognostická(na základě popisů umožňuje přepokládat)
Předmět:
- – moc jako nástroj prosazování politických zájmů, fungování státu, politické vztahy, politická kultura, chování voličů a politické strany
- – počátky politologie v antickém Řecku, studium se prohloubilo v renesanci, byla součástí filozofie, vzniká na přelomu 19./20.stol. v USA
- – souvisí se společensko-vědními disciplínami
Dějiny politologie:
Antika
- – Sokrates – vyslovil myšlenku nutné vědomosti v polit. životě
- – Platón – „Ústava“ – podal systematický výklad politické teorie(ideálního státu) – nejlépe se jeví monarchie
- – mudrcové(moudrost), strážci(statečnost), řemeslníci(umírněnost)
- – reformátor, stát hodnotí idealisticky
- – Aristoteles – „Politika“ – podal fakta o většině známých států, popsal jejich uspořádání, roztřídil podle typů ústav
- – vychází z empirie, zdůvodňoval tehdejší stav
- – Politeia = přijatelná forma vlády, vláda středních vrstev, rozhodování v zájmu celku
Renesance
– Niccolo Machiavelli – „Vladař“ – ospravedlňoval moc, vztah mezi politikou a morálkou, k politice přistupuje pragmaticky a utilitárně, obhajuje republiku
Novověk
- – Thomas Hobbes – „Leviatan“ – představitel smluvní teorie státu, stát je výtvorem lidí, kteří chtějí hájit svá práva
- – společné hájení práv
- – John Lock – „Dvojí pojednání o vládě“ – tvorba státu z nutnosti hájit přirozený stav člověka
- – zajištění lidských práv, ideální se mu jeví konstituční monarchie, podrobné zpracování dělby moci
- – Charles de Montesquieu – „Duch zákonů“
- – geografický determinismus = povaha zákonů, způsob vlády je podmíněný podnebím, typem půdy
Osvícenství
- – J.J.Rouseau – „O společenské smlouvě“
- – Imanuel Kant – vyjadřuje myšlenku nutnosti mravního zákona i v politice = záruka trvalého míru
Politika, politický program
- – politika = společenská činnost, vztahující se k řízení věcí veřejných a mající dva základní znaky – obecný dopad a mocenský dopad
- – všechny aktivity, související s vykonáváním politiky, tvoří politický systém
- – politická participace = účast, aktivita jednotlivců a skupin, kterou se snaží ovlivnit nebo podpořit vládu a politiku
- – základním způsobem participace občana na politice je účast ve volbách, referendech či iniciativách, sdružování v zájmových skupinách občanské společnosti, podpora petic a demonstrací
- – politický program = forma politických představ, které vycházejí z ideologického základu a reagují na momentální stav společnosti, zaměřuje se na konkrétní úkoly, které je třeba realizovat v politické praxi
Druhy a typy politiky jako programu:
- – politika pragmatická – v souladu se zájmy občanů, pomocí kompromisů se snaží uskutečnit maximum ze svého programu
- – politika antipolitická – založena na morálním (někdy náboženském) základě, plánuje v dlouhodobých horizontech, zdůrazňuje všeobecné politicko morální hodnoty
- – politika negativistická – založena na moci, moc je prostředkem a cílem politického úsilí
- – politika fundamentalistická – striktně se drží určité teorie (ideologie, náboženství) a odmítá jakýkoli odklon
- – politická socializace = proces, při kterém si jednotlivec uvědomuje politické jevy a učí se formovat vlastní politické názory, proces je narušen v případě, že stát je homogenní (složen z jednoho národa, rasy, politické ideologie a přesvědčení)
Politické ideologie
- – ideologie = soustava idejí, teorií a názorů, které se soustřeďují na problematiku společnosti, jejích cílů a konfliktů
- – doktrína = učení, nauka, soubor principů na určitý problém, snaha uspořádat ideály a postupy tak, aby se staly koherentními (byly v souladu)
Funkce ideologie:
- – pomáhá vysvětlit události a jevy
- – poskytuje žebříček hodnot
- – určuje dobro a zlo
- – dává pocit sounáležitosti
- – nabízí cíle politické akce
Konservatismus – věří v hodnoty, které zachovávají přítomný politický, sociální a ekonomický řád, tradiční hodnoty a osvědčené principy života společnosti, nestaví se proti vývoji, ale proti revolucím a reformám
Liberalismus – systém politických, ekonomických, kulturních, sociálních a jiných hodnot a teorií, na kterých jsou budovány základy demokratických států, ústřední hodnoty liberalismu: svoboda jednotlivce, otevřená společnost svobodných individuí, víra v pokrok, preferování politických svobod, tolerance, uznání soukromého vlastnictví, omezení státu a státní moci – John Locke, Benedikt Spinoza, Charles Montesquieu, Emmanuel Kant
Socialismus – vznikl jako reakce na průmyslovou revoluci, jeho ústředními hodnotami jsou podřízení individua společnosti, podpora nezaměstnanosti, sociální jistoty (minimální mzda, sociální dávky), rovný přístup ke vzdělání, rozšiřování hospodářských a sociálních práv
Komunismus – stejně jako socialismus kritizuje kapitalistický systém, je to utopická teorie, která tvrdí, že lze do praxe uvést optimální ekonomické, politické a sociální uspořádání společnosti postavené na společném vlastnictví výrobních prostředků, což povede k vytvoření beztřídní společnosti, souhlasí s ozbrojenou revolucí, společné vlastnictví pod kontrolou komunistické strany. – Karel Marx, Fridrich Engels, Adorno, Habermas
Fašismus – nacionálně šovinistické, rasistické hnutí a diktátorská forma vlády vychází z koncepce absolutní vlády (Hobbes, Machiavelli), celek je důležitější než část, svobodu lze získat jen ztotožněním se se státem, opírá se o mýty, pudy, rasové předsudky. – Mario Pamieri, Benito Mussolini, Ernst Huber, Adolf Hitler
Nacismus – národní socialismus – přesvědčen o výjimečnosti vlastního národa, vychází z vypjatého nacionalismu, rasismu, prvky socialismu (kolektivismus), rozlišuje vyšší a nižší rasy, odmítá demokracii, likviduje lidská práva a svobody, vláda jedné politické strany
Rasismus – snaha legitimovat společenské nerovnosti na základě biologických (rasových) rozdílů mezi lidmi, odvolává se k pseudovědeckým poznatkům, podle kterých byli lidé rozdělováni na vyšší a nižší část společnosti, která byla diskriminována právně (před zákonem), ekonomicky (nižší plat za stejnou práci), politicky (neexistence volebního práva), společensky (vytěsňování menšin), kulturně (nepřítomnost vzdělání v mateřském jazyce)
Anarchismus – odmítá státní moc, formální organizace a právní řád, hlásá neomezenou svobodu jednotlivce, svobodu je možné uskutečňovat jen v malých autonomních jednotkách, cílem je rozrušení státní byrokracie, kapitalistických podniků, armády a církve, kritizují současný kapitalismus za nespravedlivé rozdělování materiálního bohatství
Feminismus – ideologie ženského hnutí, které usiluje o dosažení politické, ekonomické a sociální rovnosti žen a mužů
Environmentalismus – teorie, která se zabývá vztahy mezi přírodním prostředím a společenským vývojem, usiluje o změny ve společenských, ekonomických a politických mechanismech tak, aby nebránily snahám o ochranu životního prostředí, zastřešuje aktivity ekologických organizací a hnutí
Islámský fundamentalismus – revoluční náboj, směřuje k zavádění totalitního islámského státu, protizápadní rétorika, šaría (náboženské právo) často i džihád (džihád mečem, radikální islám, svatá válka)
Pacifismus – označuje soubor idejí a postojů odmítajících používání násilí (války) v mezinárodních vztazích
Boj za lidská práva
- – vývoj lidských práv se týká vztahu jednotlivce a státní moci
- – absolutistická královská moc je nejprve omezována ve prospěch šlechty, později ve prospěch lidu až k jednotlivým občanům
- – 1215 – vydána MAGNA CHARTA LIBERTATUM – moc krále Jana Bezzemka byla omezena pravomocí anglických baronů
- – v období reformace byl hlásán svobodný výklad Písma:
1. vlna – u nás, Jan Hus a husitské hnutí
2. vlna – v Německu – Martin Luther a ve Švýcarsku – Ulrich Zwingli a Josef Kalvín
- – v období osvícenství zdůrazňována myšlenka nezcizitelných lidských práv, která jsou nezávislá na panovníkovi a platném právním řádu (John Locke – právo na život, zdraví, majetek)
- – stát vzniká, aby tato práva chránil
- – 1776 – vydána deklarace práv nezávislosti – USA, 1791 – doplněna o dodatky: Bill of Rights
- – 1789 – vydána Deklarace práv člověka a občana – Francie
- – ochrana lidských práv vystupuje zejména ve 20. stol. po 2. sv. v.
- – 10. 12. 1948 – vydána všeobecná deklarace lidských práv, ale nebyla pro státy závazná, protože měla deklarativní charakter
- – 10. 12. = den lidských práv
- – 1975 – konference v Helsinkách o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, účast USA a Kanady