Nizozemský odpor proti Habsburkům

Nizozemský odpor proti Habsburkům

Nizozemský odboj proti Habsburkům

Názvem Nizozemí byla označována skupina sedmnácti provincií (území dnešní Belgie
a Nizozemí), které byly pod nadvládou Habsburků. Každý z těchto malých států ale při řešení
svých vnitřních problémů postupoval suverénně a podržel si své vlastní zákony. Obyvatelstvo
vyznávalo kalvinismus a to naráželo na snahu katolických Habsburků vrátit zemi ke katolické
víře.

Když španělský král a císař svaté říše římské Karel V. v roce 1556 abdikoval (vzdal se
trůnu), jeho říše se rozdělila na dvě části – středoevropskou oblast ovládal Karlův bratr
Ferdinand I., Španělsko a Nizozemí Karlův syn Filip II.
Filip II. pokračoval v úsilí svého otce obnovit a upevnit v Nizozemí katolickou víru a zcela
vymýtit nekatolíky. Protože ale sídlil ve Španělsku, správu Nizozemí svěřil regentce Markétě
Parmské. Ta se snažila zabránit odporu Nizozemců proti habsburské moci. Pro označení lidí
bojujících osamoceně v malých skupinách poprvé použila název gézové (tzn. žebráci).
Samotní povstalci potom z protestu toto původně hanlivé označení přijali a sami se tak začali
nazývat. Podle místa, kde skupiny gézů působily, se dělily na lesní (ti bojovali hlavně na
pevnině, v lesích na jihu) a mořské (napadali španělské lodě a pobřežní oblasti).

Markétě se příliš nedařilo nizozemský odpor zlomit, proto byla odvolána a v roce 1567 ji na
pět let vystřídal vévoda z Alby. Ten měl mimo jiné zabránit také tzv. obrazoborectví.
Kalvinismus totiž přísně zapovídal klanění se obrazům a protestanti proto násilím
odstraňovali a ničili obrazy z katolických kostelů. Vévoda z Alby se rozhodl Nizozemce
zlomit terorem. Zahájil tvrdý postup proti nekatolíkům, vypsal nové daně, odmítl přiznat
stará stavovská privilegia. Jeho vláda ale Nizozemce nezastrašila. Nizozemí se bránilo,
mimořádnou odvahou se vyznačoval např. odpor obyvatelstva měst Haarlemu nebo Leidenu,
které vévoda neúspěšně obléhal. O vévodově krutosti svědčí také to, že nechal vyplenit i ta
města, která se mu vzdala dobrovolně a bez boje. Nizozemci se pod terorem vévody z Alby
nezlomili, odpor proti španělské nadvládě se naopak ještě zvýšil.

V roce 1572 původně osamocený boj malých skupin gézů přerostl v celonárodní povstání,
vévoda z Alby odvolán a znovu povolána regentka Markéta, které ve vládě pomáhali její
synové. Do čela povstalců se postavil princ Vilém Oranžský, jehož hlavním cílem bylo
především udržet jednotu celého Nizozemí.

Vilém Oranžský byl vychován v Německu, neschvaloval pronásledování proti víře a uznával
náboženskou toleranci. Sám prošel několika vyznáními – byl vychován jako luterán, později
přestoupil na katolickou víru, stal se vůdcem nizozemských kalvinistů. Jeho jméno bylo sice
odvozeno podle jihofrancouzského panství Orange, ale pro Nizozemce je dodnes symbolem
jejich vládce. Národní symboliku nese na jeho počest v Nizozemí oranžová barva.

Povstalci se pod Vilémovým vedením zmocnili severu a zahájili postup i do Flander. V jižní
části Nizozemí se úspěchu povstání šlechta zalekla, obávala se toho, že by se lidé obrátili i
proti ní, a proto se nakonec raději dohodla na podmínkách usmíření se španělským králem.

Nizozemí bylo v roce 1579 rozděleno.
Sedmi nezávislým provinciím v severní části území se začalo říkat Spojené provincie nebo
Spojené Nizozemí a Habsburkové zde byli sesazeni.

Snahy Viléma Oranžského o udržení jednoty Nizozemí byly zmařeny. On sám skončil
tragicky v roce 1584, kdy ho zavraždil fanatický katolík ze Španělska poté, co španělský král
vypsal na Vilémovu hlavu odměnu. Po Vilémově smrti nastoupil jeho syn Mořic.

O podnikavosti Nizozemců svědčí také to, že se snažili obsadit nová území již v době, kdy
ještě neměli zcela zajištěno uznání vlastního státu. K formálnímu uznání jejich samostatnosti
došlo až při podepsání vestfálského míru po třicetileté válce v roce 1648. V té době už měli
osídlena četná území na Dálném východě nebo v Americe. V jižní Africe pod Stolovou horou
založili Kapské Město, dnešní New York se původně jmenoval New Amsterodam. V Indii
Nizozemci zdatně konkurovali Angličanům, pod jejich vládou byly ostrovy v Oceánii.

Nizozemí zažilo svůj zlatý věk na začátku 17. století, kdy se kromě materiálních úspěchů
rozvíjela i kultura. Ke slavným holandským malířům doby 16. a 17. století patřili Breughel,
Rembrandt nebo Vermeer.

Breughel – Vraždění neviňátek (biblický motiv je zasazený do nizozemského prostředí, vojáci
jsou vedeni velitelem v černém oděvu, který měl symbolizovat vévodu z Alby)

reklama