Reformace v Evropě

Reformace v Evropě

Reformace v Evropě

Reformací označujeme hnutí za nápravu poměrů v katolické církvi, které vyústilo ve vznik
samostatných křesťanských reformačních církví, které se odtrhly od Říma a neuznávaly
papeže.

Koncem 15. století se zdálo, že západní církev už má za sebou neklidné období, kdy jeden
papež vládl v Římě a druhý působil ve městě Avignon pod dohledem francouzského krále.
Papežský stolec upevnil svůj vliv a moc, jediný papež se jako hlava všech západních křesťanů
definitivně usadil v Římě a město začal přestavovat. Rozsáhlou přestavbou procházel také
chrám sv. Petra a na jeho výzdobu bylo potřeba velké množství peněz. Peníze chtěl papež
získat prodejem tzv. odpustků. Proti odpustkům se ale zvedl odpor, odpustky byly
nepřijatelné – vykoupení hříchu za peníze se neslučovalo s Kristovým učením. Reformátoři
a kritikové církve volali po změně církevní organizace, nabádali duchovní ke střídmosti
a poukazovali na rozdíly mezi církevním učením a každodenní realitou života duchovních

V roce 1517 vystoupil na německém území s veřejnou kritikou církve Martin Luther (na obr.). Svoje názory zformuloval do 95 bodů a přibil je na dveře kostela ve Wittenbergu. Jeho myšlenky se začaly rychle šířit a získávaly nové příznivce. Luther tvrdil, že jedinou skutečnou církevní autoritou je Písmo svaté, autoritu papeže odmítal. Aby byl text bible pro obyvatele Svaté říše římské srozumitelný, přeložil ji do němčiny. Císař Svaté říše římské
Karel V. se postavil na stranu papeže a snažil se Luthera přinutit, aby své učení odvolal. Reformátor se musel uchýlit na hrad Wartburg. Proti šířící se reformaci se Karel V. pokusil zakročit mocensky, ale bez úspěchu. Postupem doby se k novému učení přikláněla další města.

Učení Martina Luthera se stalo státním náboženstvím v severských státech – v Dánsku, jehož
součástí bylo tehdy také Norsko a Island, a ve Švédsku, k němuž patřilo Finsko.

Z Lutherova učení vycházeli i povstalci v německé selské válce
v letech 1524-1526. Sám Luther ale ozbrojený boj proti vrchnosti
odmítal. Povstalci zformulovali svůj program do 12 bodů, ve kterých
požadovali například zrušení nevolnictví, omezení roboty, možnost
volného rybolovu nebo zrušení tzv. malého desátku, což byl poplatek ze
zahradních plodin a drobných zvířat. Do čela povstalců se postavil
Thomas Müntzer (na obr.), který působil také v Čechách a považoval
se za pokračovatele husitů. V roce 1525 byl ale zajat, mučen a
popraven. Povstání ztratilo svého vůdce a bylo jen otázkou času, kdy bude zcela poraženo.

Po porážce selské války na většině území Svaté říše římské se zbylí povstalci uchýlili
k myšlenkám novokřtěnectví (novokřtěnci chtěli, aby byl křest prováděn až v dospělosti
a každý člověk si tak mohl vybrat vyznání podle svého uvážení). V roce 1534 zorganizovali
novokřtěnci z Nizozemí povstání, kterým se podařilo dobýt severoněmecké město Münster,
kde potom 16 měsíců fungovala tzv. münsterská komuna. Obyvatelé komuny měli povinnou
práci, vojenskou službu a společný majetek. Město bylo sice jeho původním pánem –
biskupem dobyto zpět v roce 1535, ale myšlenky novokřtěnců žily dál. Sice na okraji
společnosti, ale vytrvaly.

Karel V. během svého snažení omezit vliv šířící se reformace s německými protestantskými
knížaty svedl v letech 1546 1547 šmalkaldskou válku, ve které se opíral také o pomoc
svého bratra Ferdinanda I. Habsburského. Válka pro Karla V. sice skončila vítězně, ale šíření
reformace se zabránit nepodařilo. Karel V. to vnímal jako svoji velkou osobní porážku, po
augšpurském míru z roku 1555 odstoupil a říšský trůn přenechal svému bratru Ferdinandu I.
Habsburskému. Nesmířil se s tím, že v augšpurském míru byla uznána náboženská svoboda,
kdy majitel panství určoval náboženství (zásada – čí země, toho náboženství), poddaní pak
měli možnost z náboženských důvodů emigrovat.

Reformační myšlenky se rozvíjely také ve Švýcarsku – v učení U. Zwingliho
(v Curychu) a později Jana Kalvína (1541 v Ženevě, na obr.). Jan Kalvín ve
svém učení prosazoval aktivity vedoucí k hospodářskému rozvoji, přeložil
bibli do francouzštiny a nabádal lidi ke střídmosti. Tyto myšlenky vyhovovaly
zejména podnikavým měšťanům. Kalvínská církev byla dobře organizována,
víra se šířila do dalších zemí.

Francouzští příznivci kalvinismu byli nazýváni hugenoty. Protestanti ve Francii byli dlouho
pronásledováni. Během tzv. bartolomějské noci v roce 1572 byly povražděny tisíce
hugenotů a války proti nim se táhly až do roku 1598, kdy král Jindřich IV. Navarrský vydal
tzv. nantský edikt, ve kterém zaručoval nekatolíkům plnou toleranci.

V Anglii je reformace spojována se jménem Jindřicha VIII. (na obr.) K roztržce
s římským papežem došlo poté, kdy Jindřich požadoval rozvod se svojí
manželkou Kateřinou Aragonskou, která mu nemohla dát dědice. Papež ale
rozvod nepovolil, a proto Jindřich s pomocí parlamentu prohlásil nezávislost
anglické církve na Římu. Hlavou nové církve se stal sám panovník. Nová církev
začala být nazývána anglikánskou.

Luther, Kalvín a spolureformátoři

Lutherův překlad bible

reklama