Sjednocení Německa

Sjednocení Německa

Na začátku 19. století německé země zahrnovaly více než 300 politických celků v rámci Svaté
říše římské. Svatá říše římská zanikla během napoleonských válek po abdikaci císaře
Františka II. roku 1806 a byla nahrazena Rýnským spolkem pod dohledem Napoleona I. Po
porážce Napoleona I. byl na Vídeňském kongresu založen Německý spolek pod vedením
Rakouska.

Německý průmysl rostl, sílila potřeba sjednoceného vnitřního všeněmeckého trhu a posílení
Němců na mezinárodním poli. O sjednocení se Němci pokoušeli již během revolučního roku
1848, ale neúspěšně. Vůdčí silou sjednocování se na začátku druhé poloviny 19. století stalo
pruské království, kde měl velký vliv Otto von Bismarck. (na obr.)

Bismarck byl jeden z nejvýznamnějších politiků 19. století, první ministr Pruska a první německý kancléř. Jeho nekompromisní přístup k řešení politických problémů a autoritativní vystupování vůči sněmu mu vyneslo přezdívku „Železný kancléř“. Bismarck chtěl sjednotit Německo silou shora, „železem a krví“.

V připojení dalších německých států mu ale bránily dva zahraniční státy, které se svými zájmy v drobných německých státech netajily. Prusko se tak nejprve muselo postavit proti Rakousku a porazit ho. K tomu došlo v bitvě u Hradce Králové (u Sadové) v roce 1866. Po vítězství Pruska je vyhlášen Severoněmecký spolek, vzniká říšská rada, jejímž kancléřem se stává Otto von Bismarck.