Spartakovo povstání

Spartakovo povstání

Gladiátoři byli otroci speciálně cvičení pro zápas. Soupeřili v arénách před
obecenstvem, které mělo moc rozhodnout o jejich životě a smrti. Největší
arénou bylo římské Koloseum (otevřeno kolem roku 80 n. l.), které bylo
schopno pojmout až 50 000 diváků.
Pokud gladiátor bojoval nebojácně, a přesto byl poražen, palcem zvednutým
vzhůru mu publikum mohlo udělit milost. Pokud ovšem se divákům nezalíbil,
získal palec dolů a vítěz souboje mu mohl zasadit poslední ránu.
Gladiátoři bojovali mezi sebou nebo proti divokým zvířatům, dostávali do arény
různé zbraně, aby byl souboj pro diváky co nejatraktivnější. Lišili se vzájemně
podle výstroje i zbraní, které používali. Nejčastější zbraní byl krátký meč,
používali i kopí, dlouhý meč, síť, trojzubec nebo luk.
Když gladiátoři vstupovali do arény, zdravili císaře pokřikem: „Morituri te
salutant!“ (Ti, kdo jdou na smrt, tě zdraví.)
Zvláštním typem gladiátorských her byly naumachiá. Jednalo se o inscenované
námořní bitvy, kdy aréna byla naplněna vodou a boj se odehrával na válečných
lodích. V arénách bojovaly i ženy – gladiátorky. Římané pro ně používali
označení amazonky.
Gladiátorské hry byly populární během celého císařství, zakázány byly až
s rozšířením křesťanství.

Pro výcvik gladiátorů byly zřizovány speciální gladiátorské školy, většina škol
byla v soukromých rukou, ale existovaly i státní, které vedl dosazený úředník.
Jedna ze škol byla v římském městě Capua (severovýchodně od Neapole).
V této škole začalo nejslavnější povstání otroků, kterému se do čela postavil
thrácký gladiátor Spartakus. (Thrákie – území v jihovýchodní Evropě,
přibližně dnešní Bulharsko a část Rumunska)

V roce 73 př. n. l. se Spartakus a přibližně 70 dalších gladiátorů vzbouřilo.
Vyzbrojeni noži a několika ukořistěnými zbraněmi opustili Capuu a ukryli se
v kráteru sopky Vesuv. Skupina uprchlíků se začala pohybovat po okolí,
rabovat, vypalovat římské statky a osvobozovat další otroky. Počet
osvobozených a uprchlých otroků rychle rostl. Senát na vzpouru zareagoval
vysláním vojenské jednotky. Římanům se povedlo obklíčit vzbouřence na sopce
Vesuv. Ze sopky vedla pouze jedna cesta, kterou obsadili vojáci. Předpokládali,
že bude stačit nechat vzbouřence vyhladovět. Otroci si z proutí upletli žebříky,
po kterých se na opačné straně sopky spustili do propasti, horu obešli, vpadli
vojákům do zad a porazili je.

Protože většina otroků pocházela z kolonií, chtěli se pravděpodobně vrátit do
své vlasti, zamířili tedy na sever a chtěli překročit Alpy. Nakonec se ale
nečekaně otočili směrem na jih, prošli celou Itálií a plánovali přepravit se na
Sicílii. Spartakus patrně počítal s tím, že se k němu přidají nespokojenci na
Sicílii, že ovládne ostrov a odtud bude bojovat proti Římu. (Přes průliv se měli
dostat buď na vorech, které jim zničila bouře, nebo s piráty, kteří je nakonec
zradili.)To se ale nepodařilo a Spartakus se svými lidmi zůstal v pasti. Z jedné
strany bylo moře, z druhé římští vojáci. Přesto se mu podařilo znovu se probít do
Itálie.

Povstání skončilo 71 př. n. l. porážkou otroků v jihovýchodní Itálii.

Více než 6000 zajatých Spartakových bojovníků bylo pro výstrahu ukřižováno
podél silnice Via Appia z města Capua do Říma, vzdáleného asi 200 km. Těla
nebyla z kříže sundána, aby odrazovala od vzpoury případné následovníky.
Spartakovo tělo se nenašlo, nevíme tedy, jestli byl mezi ukřižovanými, zahynul
v boji nebo se mu podařilo uprchnout.

Koloseum v Římě