Fejeton

Fejeton je žánrovým označením pro nový literárně publicistický útvar, který vznikl a rozvinul se na místě novinových fejetonů jako méně rozsáhlý článek, či spíše krátký komentář typický silným subjektivním nádechem a lehkou stylistickou formou, zaměřený na aktuální společenské nebo kulturní téma, často o několika volně spojených tématech. Napsán je lehkým zábavným slohem, mnohdy satiricky komentující či ironizující trefně vybrané dobové události. Častá je nadsázka, humorné postřehy nebo hyperbola. Typický humor obsahuje i užívání prostředků komiky, jazykové hry a hry se slovy či užití knižních tvarů. Autor se většinou soustředí na jeden fakt, využívá sarkasmu, fejeton by měl být gradován do pointy a obsahovat nové, nečekané pohledy na věc a vést čtenáře k zamyšlení nad tématem (proto často obsahuje nezodpovězené otázky).

Ach, ta škola

Když se řekne slovo škola, většina z vás si vybaví výuku protkanou těmi příjemnými chvilkami mezi hodinami, tzv. přestávkami. Někteří si mohou ze školních lavic vybavit i příjemné zážitky. Pro mě však znamená nepříjemnou nutnost, kterou si musí člověk chtíc nechtíc projít.
Člověk se musí učit, aby nemusel vykonovát manuální namáhavou práci. Poněvadž mi práce, která je těžká z fyzického hlediska, právě dvakrát nevoní, chci získat maturitu a eventuelně i nějaký vysokoškolský titul. V minulosti byla maturita polovinou úspěchu, poněvadž ji neměl každý, ale nároky se zvyšují, takže v současnosti je maturita pouhým dokladem o úspěšném ukončení studia na střední škole.
Nu nic, jdeme dál. Architekti si při slově škola pravděpodobně představí budovu o několika patrech. Pokud jich má více než čtyři, už se dá hovořit o nebezpečném prostředí. Některý žák už neunese učitelský teror, a hurá z pátého patra gravitačním expresem do přízemí, lépe řečeno na chodník a následně s výpomocí do černého pytle se zipem. Není to sice jev častý, ale také není neznámý. Několik takových případů už se skutečně stalo.
Pro mě – jak už jsem naznačil v úvodu – je škola soubojem nudy s atraktivitou. Některé předměty jsou mi příjemné (není jich zrovna mnoho), jiné absolutně nezajimavé a některé pouze jako odreagování. Například chemie je pro mě jedním z nejnudnějších předmětů. Nechci tvrdit, že je to obor špatný, ale v podání nejmenované kantorky, která by podle mého skromného názoru mohla nudit za vlast, se jeví jako na výsost nudný a bezvýznamný.
Takové hodiny si se sousedem krátíme hrami, které znají i starší generace. Velmi populární jsou lodě. Zvláště pro akustické projevy, které jsou nutné a nevyhnutelné. Ticho ve třídě, soused pronáší: „Alfons Třetí“ – nikterak potichu musím podotknout. Já ihned odpovídám mnohem více nahlas: „Zásah, potopená!“ Tím sklidíme nepříjemné pohledy spolužáků, kteří se právě vzbudili.
Jak je vidno, výuka na středních školách s všeobecným zaměřením není dle mého názoru nejlepší, právě pro předměty, které žák nebude nikdy potřebovat a také pro velkou obsáhlost látky z toho plynoucí. Výuka by se dala zlepšit tím, že by si sám žák mohl zvolit předmět, který by chtěl vypustit a nahradit ho nějakým užitečnějším. Podobnou možnost získáváme ve třetím a čtvrtém ročníku, kdy si můžeme zvolit povinně volitelné předměty. Bohužel není tu právě ta možnost vyřazení některého předmětu, což je mínus tohoto systému.
Zajimavé je také to, jaký vliv má na výuku vyučujcí. Můj učitel na informatiku je člověk znalý svého oboru, je chytrý a dokonce i vtipný, což u učitelů není jev právě častý. Díky své vtipnosti si dokáže získat pozornost a přízeň žáků. Dokonce díky vtipům dokáže vybruslit z těžké situace, kdy si neví rady.
Pokud bych měl shrnout to, co jsem zde napsal, tak je patrné, že na výuku má vliv nejen přístup žáků k oborům, ale i prosředí, přístup vyučujícího nebo také podání látky žákům. Nakonec bych chtěl poděkovat Vám, milí čtenáři, kteří jste se dokázali dočíst až sem. Věřím, že to chtělo odvahu a pevné nervy. Nashledanou opět někdy ve školních lavicích.