Výklad

Výklad

Postihuje a vysvětluje vnitřní souvislosti a vztahy, podmínky vzniku, vývoj, trvání jevu, jeho následky a objasňuje podstatu jevu. Výklad je základem učebnic, odborných časopisů a publikací.

Baroko

Baroko je umělecko – kulturní směr, který vládl v Evropě v období mezi roky 1600 a 1750. Vznikl v Itálii a rozšířil se po celé Evropě a jejich koloniích. Slovem baroko se pak označuje i toto období.
Původ názvu pochází z portugalštiny. Výraz “perles baroques“ se pro perly nepravidelného tvaru používal již počátkem 16. století. Ve středověké logice se tak označovalo vše nabubřelé, nesprávné a směšné. Obecně se říká, že každý stavební sloh prodělává svůj barok ve smyslu statutárním projevujícího se bohatostí a zprohýbaností tvarů.
V průběhu 17. a 18. st. se baroko rozšířilo do celé Evropy. Proniklo do všech uměleckých a životních projevů ( architektura, výtvarné umění, literatura, divadlo, hudba ). Byl to poslední univerzální a jednotný umělecký styl celé Evropy. Většina tvůrčích podnětů vyšla z Itálie, následovalo Německo, Rakousko, Francie a Nizozemí. Příznačné je stírání hranic mezi architekturou, plastikou a malbou s cílem vytvoření jednotného společného účinku. Malba se stává iluzionistickou. Významně se uplatňuje ornamentální štukatura. Baroko obecně dává přednost asymetrickým formám, vyklenutým a vydutým zaoblením, nadsazeným proporcím, prostorově rozvinutým gestům a efektním perspektivám.
Období hudebního baroka je obvykle kladeno mezi roky 1600 a 1750. Jedná se samozřejmě pouze o orientační vymezení. Barokní hudba je oproti hudbě renezanční charakteristická zpěvností, převahou jedné hlavní melodie a zcela záměrnou líbivostí a emocionální působivostí. Za největší barokní skladatele jsou všeobecně považováni Georg Friedrich Händel a Johan Sebastian Bach. Nástup barokní hudby je možno sledovat po celé 16. století, ale teprve na jeho konci se dá mluvit o skutečném začátku hudebního baroka. Toto postupné převládání barokní hudby bylo důsledkem několika důležitých procesů, například „sílící důraz na jednu hlavní melodii“ , „humanistická tvorba“ , „hudební divadlo“ a „reformace“. Bylo také povoleno používat národních jazyků při bohoslužbách a oficiálně byly povoleny i jiné žánry ( lidové frašky, duchovní písně ).
České země v období baroka začaly dohánět náskok evropské špičky a v tomto období se vlastně prvně významněji zapsaly do dějin hudby. Nejvýznamnějšími českými barokními skladateli byli Adam Michna z Otradovic, Pavel Josef Vejvanovský, Jan Dismas Zelenka, Bohuslav Matěj Černohorský a Šimon Brix. Asi nejvíce z těchto skladatelů se po celém světe proslavil Jan Dismas Zelenka rodák z Louňovic pod Blaníkem. Vrcholné postavení jeho tvůrčího odkazu, srovnatelné s přínosy jeho generačních vrstevníků J. S. Bacha, G. F. Händla, A. Vivaldiho nebo G. Ph. Telemana, je dáno nejen mírou talentu a rozsahem tvorby, ale i skutečností, že se do jeho hudby promítla znalost novátorského proudění i dobové kompoziční techniky a že dospěl k hudebnímu vyjadřování se zřetelnými znaky své osobnosti.
Barokní hudba se výrazně lišila od hudby renesanční. Obecně lze říci, že barokní hudba je charakteristická polaritou sopránu a basu. Tyto dva hlasy provádějí základní melodii v kontrapunktu ( skladebná práce, umožňující všem hlasům melodickou i rytmickou samostatnost ) a ostatní hlasy slouží jako harmonická výplň nebo doprovod. Hlavním úkolem barokní hudby je působit a přenášet pocity na posluchače.

Reklama
reklama

Učivo napříč školami

Mateřská školka

Školní zápisky
Vzorové testy
Přijímací testy na SŠ
Další materiály

Základní škola

Školní zápisky
Vzorové testy
Přijímací testy na SŠ
Další materiály

Střední škola a gymnázia

Školní zápisky
Vzorové testy
Maturitní otázky
Další materiály