Vypravování

Podivná noc

Toho rána jsem se vzbudila velmi časně. Mohlo to způsobit sluníčko, které už mi skrze malou škvírku mezi závěsy svítilo přímo na tvář. Mohl to způsobit ten děsný sen, co se mi dnešní noc zdál. Anebo předtucha, že se dnes stane něco nečekaného, něco zvláštního, něco, co naprosto změní můj život. Crrr, zazněl zvonek u dveří do mých ranních úvah. A je to tady, řekla jsem si vduchu. Otevřela jsem oči a podívala se kolem. V pokoji tma. Co se stalo? Zmateně vylezu z postele a jdu se podívat ke dveřím. Nikde nikdo. Jen na konci naší panelákové chodby štěká staré paní sousedce její Bětka. Dveře jsem zavřela a šla se podívat do kuchyně na hodiny. Půl třetí ráno. Co to mělo znamenat? Vykoukla jsem z okna na silnici, jestli neuvidím někoho vycházet z našeho vchodu, ale na ulici byla tma jako v pytli. V tu chvíli začal foukat hrozný vítr. Chtěla jsem si jít znovu lehnout, ale najednou to nešlo. Udělala jsem si čaj a pustila televizi.
Najednou mě probere hrozný řev. Asi jsem musela na chvilku usnout. Pak se uklidním, pouze televize začala hrát hlasitěji. Jen co ji ztiším, uslyším nějaký šramot za dveřmi. Bojím se tam jít podívat a jen napnutě sedím na gauči. Čekám co bude. V tu chvíli se hlavní dveře do bytu samy od sebe otevřou. Hrozně se leknu, ale nevydržím jen tak sedět a jdu je zavřít. Pořád nikde nikdo, na chodbě tma. Ale co to, jako bych slyšela bouchnout dveře od výtahu. Beru si boty a vydávám se přijít téhle záhadě na kloub. Běžím po schodech, budu tak rychlejší. Vyběhnu ven, ale ulice je prázdná a tichá. Jen čím dál víc fouká. Vtom slyším, že někdo bere za kliku. Otočím se. Avšak je to jen soused z našeho patra se svým malým štěnětem. Pozdravím ho a dívám se, jak mizí za dalším domem. A jsem tu zase sama, pomyslím si. A najednou se za mnou vynoří mužská postava. Strnu a strachy se nemůžu hýbat. Jde přímo ke mně a natahuje ruku. Rozklepaným hlasem se ptám: „Co ode mě chcete?!“ Pořád nemluví, jen se přibližuje. Všimnu si, že v druhé ruce svírá nůž. Zhrozím se a jediné, co mě napadne, je útěk. Beru nohy na ramena, ale vždy, když se otočím, vidím, že mě dohání. Proč jen je taková tma, vždyť by si nás musel někdo všimnout a pomoct mi. Ale všichni očividně spí. Ani po sousedovi s malým štěnětem nejsou stopy. Vtom vítr přestane a celá ulice utichne. Nebo mi to jen tak přijde? Rozhlédnu se kolem sebe, doběhla jsem mezi dva panelové domy, kam nikdo nechodí. A dojde mi, že jsem se zavřela do pasti. Běžíme úzkou uličkou, sotva se do ní vejdu. Ale vtom si uvědomím, že je na konci zastavěná. Co mě to napadlo sem běžet, musela jsem ztratit orientaci. Pak už cítím, že mě ta zvláštní postava dohání, bere mě za ruku a stahuje k sobě. Podívám se na něj a hrozně zakřičím. Nic tak hrozného jsem v životě neviděla. Bylo to jakoby…
Najednou sebou hrozně trhnu a spadnu na zem. Co se zase stalo? Proč ležím na koberci? Kam se poděl ten divný muž? Rozhlédnu se po pokoji. Pyžamo mám celé mokré od potu. A pak mi to dojde. Byl to jen sen. Uleví se mi, vstanu ze země a jdu si udělat čaj. Pustím televizi a zatrne ve mě. V ranních televizních zprávách říkají, že dnešní noc byla napadena dívka stará jako já na sídlišti v Plzni. Utrpěla mnoho bodných ran a je v kritickém stavu. Prý asi loupežné přepadení. Policii se naštěstí podařilo útočníka velmi rychle najít a ukázali jeho fotku. Měla jsem pocit, jako bych tohoto muže už někdy viděla…