Filosofie a etika

Filosofie a etika

 

Etika (z řeckého ethos – mrav), nebo též teorie morálky je filozofickou disciplínou, která zkoumá morálku nebo morálně relevantní jednání a jeho normy. Etika je disciplínou praktické filozofie. Etika se zabývá teoretickým zkoumáním hodnot a principů, které usměrňují lidské jednání v situacích, kdy existuje možnost volby prostřednictvím svobodné vůle. Hodnotí činnost člověka z hlediska dobra a zla. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, popř. usiluje morálku zdůvodnit. Etika se dále dělí na další disciplíny: e. analytická, e. autonomní, e. deontologická, e. environmentální, e. evoluční, e. feministická, e. heteronomní, e. individuální, žurnalistická etika atd.

ANTICKÁ ETIKA

  • –          základním pojmem antické etiky (kromě dobra a blaženosti) je aréte = ctnost – „Je to to nejlepší, čeho je člověk schopen.“ (Aristoteles)
  • –          v antice bylo k výchově ctnostného člověka zaměřeno celé vzděláníctnost = celkové zaměření člověka k dobru jak v osobním životě, tak i společenském

v antice 4 základní ctnosti:

  • 1)      rozumnost – schopnost řídit se rozumem, (nenechat se ovládat vášněmi)
  • 2)      statečnost – schopnost žít svobodně se svými názory a přes všechny překážky usilovat o dobro
  • 3)      zbožnost – rozhodnutí brát život se vší vážností – zodpovědnost
  • 4)      spravedlnost – schopnost vytvářet vyvážené vztahy ve společnosti a v lidských vztazích

–          Platón chápe ctnost jako život podle nejvyšší ideje dobra. Ve svém známém mýtu o jeskyni naznačuje, že idea dobra je transcendentní (přesahovaná, překračovaná). Člověk má podle Platóna tři stránky: žádostivost, vůli a rozum. Rozum má ovládat žádosti za použití vůle. Na otázku, proč je lepší být spravedlivý, odpovídá takto: rozum se zabývá věčnými hodnotami, žádostivost dočasnými, proto má mít rozum přednost. Dobrý a spravedlivý je pro Platóna totéž.

–          Aristoteles podstatu ctnosti viděl v rozumném životě a uspořádaném společenském životě. Je zastáncem teorie středu („zlatá střední cesta“). Špatné jsou pouze extrémy. Například hněv je dobrý, pokud člověka podněcuje, ale hněv ve svém extrému (zášť, nenávist) je špatný, stejně jako v druhém extrému (netečnost, apatie). Mezi extrémy se nalézá harmonie.

  • –          Etika znamenala nejen vědět, co je dobré a co špatné, ale také podle toho žít.
  • –           Eudamonia – štěstí, blaženost, je stav, kam nás dovede náš rozum.

–          Sokrates – byl považován na nejmoudřejšího člověka, když pronesl, že se liší od ostatních lidí pouze tím, že si uvědomuje svoji neznalost („vím, že nic nevím“).

  • –          To ho však nevedlo k filozofické skepsi, nýbrž k přesvědčení, že člověk může poznat dobro a tím i získat základ pro naučení se ctnosti, která je předpokladem štěstí
  • –          (tzv. etický intelektualismus – vyvozující správné jednání ze správného vědění).
  • –          Cestou k tomu je především poznání sebe sama a ujasnění si základů etických pojmů (jejich přesné definování), zejména pojmu ctnosti.

–          Další směry pak také řeší etické otázky.

  •  Epikurejci věřili, že jediným cílem a ctností člověka je blaho. Dosahování blaha by měl podle nich člověk omezit pouze tehdy, je-li to pro něj dlouhodobě nevhodné (např. alkoholismus ,…)

–          Stoikové se zase shodně s Aristotelem domnívali, že cílem člověka je eudamonia. Věřili, že vesmír uspořádala inteligentní bytost a že tedy má smysl (logos). Stoicismus uznává realitu takovou, jaká je, člověk má podle nich přijmout, že některé věci může změnit a některé ne. Za ty, které může změnit, má přijmout odpovědnost. Důležité je, že podle stoiků nezáleží na výsledcích jednání (na rozdíl od např. utilitarismu), ale na dobré vůli.

STŘEDOVĚK

Tomáš Akvinský rozvinul etiku na základě přirozeného zákona.

  • –          Vycházel z křesťanské tradice a podařilo se mu podložit křesťanskou etiku racionálními základy.
  • –           Nauka o přirozeném zákoně (lex naturalis) vychází z empirického pozorování a logických dedukcí. Každá věc sleduje účel, a naplnění tohoto účelu je dobré. Rozum, který člověk od Boha dostal, je východiskem morálky.
  • –          Také Tomáš Akvinský říká, že mravní posouzení jednání nezávisí na jeho výsledku, ale na účelu, ke kterému směřuje. Protože je přirozené právo založeno na rozumu, není kulturně podmíněné. VSumma Theologiae popsal Tomáš čtyři základní ctnosti: rozumnost, spravedlnost, statečnost a uměřenost.

KŘESŤANSKÁ ETIKA

–          za základní morální poselství křesťanství se považuje desatero a víra ve smysl a směr lidských dějin na jejichž konci očekávají věřící příchod Spasitele (mesiáše) a nastolení spravedlivé vlády → jedná se o lineární pojetí dějin, které dává člověku možnost aktivně se připravit na příchod království božího, dává člověku naději na život v lepším světě

–          křesťanská etika se tedy zaměřuje na vztah člověka s Bohem a člověka s člověkem → z člověka se nestane křesťan, když bude dodržovat zásady křesťanské etiky, stane se tak pouze, když svobodně ve svém srdci uvěří, že Ježíš Kristus (Bůh) za něj zemřel na kříži, aby on sám nebyl souzen, ale zachráněn

–          drtivá většina etických zásad je obsažena v Bibli (Božím Slově), křesťané věří, že tyto zásady jim seslal přímo Bůh prostřednictvím napsané Bible → dodržovat tyto zásady patří k základním požadavkům křesťanské víry a etiky

  • –           Bible jako zdroj etiky křesťana obsahuje:
  • –           pravidla, např. deset přikázání
  • –          principy, obecné pokyny, např. milovat Boha a lidi
  • –          příklady, příběhy ukazující příklad dobrého a špatného chování
  • –          skutky, popisy jednání lidí a jejich důsledky
  • –          symbolická slova, obraz Boha, světa a nás lidí, obecná vodítka morálních postojů

NÁBOŽENSTVÍ A ETIKA

Existují tři přístupy:

  • 1.     autonomní – etika zcela nezávislá na náboženství
  • 2.     heteronomní – morálka staví na náboženských přesvědčeních
  • 3.     teonomní – morálka vychází ze stejného zdroje, jako náboženství

Podle křesťanství je Bůh absolutní autoritou morálky. Lidé mohou morální zákon poznávat prostřednictvím Bible, církevní tradice, Božského vnuknutí (Duch svatý) nebo skrze svědomí. V judaismuje autoritou např. Tóra, v islámu jsou to Koránhadísy a zákon šaríahinduismus vychází z mnoha spisů a živé zkušenosti, buddhismus kromě spisů klade důraz na rozum a osobního učitele.

TYPY MODERNÍ ETIKY:

ULITARISMUS (útilitás = užitek, užitečnost)

  • –          U zrodu utilitarismu, jedné z nejvlivnějších etických teorií, stál Jeremy Bentham. Hledání teorie morálky ku prospěchu občanům jej vedlo k principu užitečnosti. Akce je užitečná, pokud vede k co největšímu a nejtrvalejšímu štěstí co nejvíce lidí. Záleží tedy především na následcích každého činu, to, zda je čin v souladu s normami, je druhořadé.
  • –          John Stuart Mill
  • –          v etice se na základě Benthamova utilitarismu (čistá filozofie užitečnosti) snaží sladit požadavky jednotlivce a společnosti. Vychází přitom z psychologické úvahy – cílem lidského usilování je dosáhnout slasti, netoužíme po předmětu samém, nýbrž po slasti (hedóne), kterou nám prostředkuje.

PRAGMATISMUS = „filosofie činu“ (pragma = činnost, jednání)

–          zdůrazňuje, že o morálnosti rozhodují výsledky jednání – když je výsledek dobrý, je lhostejné, jakými kroky se k němu došlo (klidně i nemorálními).

AUTONOMIE

  • –          etika autenticity – zdůrazňuje, že jen to je morální, co vychází z upřímného přesvědčení – vše, co člověk myslí dobře, je etické – není to ale obecně etické
  • –          etika existencialismu – vše je dovoleno, člověk sám rozhoduje o tom, co je morální, ale člověk je za to také zodpovědný

EXISTENCIONALISMUS

  • –          směr, který vznikl po první světové válce v Německu.
  • –          K rozšíření tohoto směru došlo především díky francouzským představitelům ve čtyřicátých letech 20. století a po druhé světové válce. V 50. a 60. letech se existencialismus stal velice populární i módní filosofií, což často vedlo k zjednodušení a zjemnění myšlenek tohoto směru.
  • –          Søren Kierkegaard považuje za stěžejní vztah člověka s BohemBůh dal člověku svobodnou vůli a s tou je svázaná odpovědnost. Lidská existence je něčím zcela jedinečným, nezáleží jen na výsledku naší volby, ale na její upřímnosti. Odhaluje, že skutečné životní problémy mají vždy povahu tzv. „praktických otázek“. Otázka není, zda máme konat to či ono, nýbrž zda Já, tento konkrétní člověk v této okamžité a určité situaci, mám konat to či ono (= existencionální problémy). Záleží na svobodné volbě, zda člověk tím, kým je, zůstává, a tak se projevuje.
  • –          Martin Heidegger mluví o vrženosti do světa a o maskách, které si oblékáme. Stejně tak s ostatními se setkáváme jenom povrchně. Cesta k převzetí odpovědnosti vede skrze uvědomění si omezenosti své existence – smrti.
  • –          Jean-Paul Sartre tvrdí, že neexistuje žádný apriorní účel nebo smysl lidské existence. Existence předchází esenci – tedy napřed člověk existuje a pak teprve určuje, čím bude. Je důležité „být sám sebou“ a ne jenom přijímat role. Sartre domyslel svět bez Boha – „není na co se upnout, jsme tím, co ze sebe uděláme.“

FRIEDRICH NIETZSCHE A PŘEHODNOCENÍ VŠECH HODNOT

  • –          Pojímá tradiční morálku jako morálku otroků, která se prosazuje resentimentem (všeobecným odporem) stádně žijících reaktivních lidí proti vznešené morálce pánů.
  • –          Proti tradičnímu mravnímu hodnotovému rozlišení dobra a zla staví hodnotové rozlišení dobrého a špatného, jež odpovídá „přirozenému řádu hodnot“, (tj. vyplývá z kvalitativního rozdílu dominantních sil
  • –          Mravní řeč o vině má podle něj původ v ekonomickém vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, kde jeden druhému něco dluží a slibuje, že mu to vrátí. Slib při tom funguje jako princip selekce: ukáže se, kdo umí slibovat. Čím jsem silnější, mocnější a aktivnější, tím více umím slibovat a mám svůj dluh jakoby v ruce, protože mohu splnit, co jsem slíbil. Proto svědomí v původním slova smyslu má jen aktivní člověk.
  • –          Přehodnocení všech hodnot – pojem, jímž označoval nezbytnost odmítnout dosavadní morální a kulturní hodnoty. Tato radikální kritika všech tradičních hodnot byla zaměřena zejména  proti dem. ideologii, již Nietzsche obviňoval z upevňování ,,stádních instinktů“ a v níž viděl překážku k nastoupení ,,nadčlověka“. Je projevem radikalistického odmítání tradic, jež je charakteristické pro filozofii imperialistického období.

KATEGORICKÝ IMPERATIV

  • –          Tzv. Kantův kategorický imperativ je základem přirozené morálky, kterou rozebírá ve svých knihách Immanuel Kant. Jeho hodnocení morálnosti vychází z motivů jednání, ne z jejich důsledků.
  • –          Znění imperativu (jeden z možných překladů jedné z formulací):
  • –          Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.
  • –          Neboli: „Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem.“ V principu to znamená chovat se tak, jak bychom si představovali chování ostatních lidí.

–          Jiná formulace zní:

  • –          Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek
  • –          Neboli nemanipulujte druhými pouze ku svému prospěchu.
  • –          Kantův kategorický imperativ je základem mnoha morálních systémů a filosofických argumentací. Jeho obdobu v sobě obsahují i všechna velká náboženství.